Jdi na obsah Jdi na menu
 

Životopis Josefa Stalina

   Jeho skutečné jméno bylo Josif Vissarionovič Džugašvili. V roce 1898 vstoupil jako žák duchovního semináře v Tiflisi do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, za což byl vyloučen ze školy; v roce 1902 se zapojil do bolševického hnutí. Byl mnohokrát uvězněn (poprvé v roce 1902), v roce 1913 poslán do vyhnanství na Sibiř, ve kterém byl až do osvobození po únorové revoluci v roce 1918. Po návratu do Petrohradu se opět věnoval revoluční činnosti; účastnil se zorganizování vojenského převratu v Petrohradě. V první bolševické vládě byl lidovým komisařem pro národnosti a od roku 1919 - lidovým komisařem státní kontroly, úřadu vytvořeného na základě Leninova dekretu z 9. dubna téhož roku, který nařizoval provádění čistek v orgánech státní administrativy. 

   Nová funkce a práce, kterou zaštítil Lenin, mu umožnila přivést do ústředních orgánů Ruské komunistické strany bolševiků RKS(b) své spojence a postupně získávat moc. V roce 1922 se stal generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany; tato funkce však tehdy ještě neměla velký význam. Teprve v následujících letech získal natolik silnou pozici, aby mohl zničit své protivníky semknuté kolem Lva Trockého, Nikolaje Bucharina, Grigorije Zinověva a Lva Kameněva, díky čemuž začátkem 30. let získal největší moc v zemi. V této době vybudoval aparát teroru - Státní politický úřad (GPU/OGPU), který se stal základním pilířem jeho moci.

   V rámci ideje vytvoření nové společnosti a nového státního hospodářství přijal koncem roku 1929 rozhodnutí o kolektivizaci zemědělského hospodářství; masová akce likvidace soukromého vlastnictví a zakládání družstev způsobila smrt nejméně 10 milionů mužů, žen a dětí (zemřeli hladem nebo byli zavražděni); v pracovních táborech v té době žilo nejméně 11 milionů lidí.

   Při plnění 1. pětiletého plánu (schváleného ústředním výborem v listopadu 1928), formálně zahájeného v květnu 1929 a od října 1928 závazného, statisíce lidí zemřely během industrializace země. Současně soudní monstrprocesy, připravované bezpečnostním aparátem OGPU, sloužily k terorizování obyvatelstva, vytvoření atmosféry ohrožení mladého sovětského státu imperialistickými silami. Ve druhé polovině třicátých let provedl čistku v důstojnickém sboru, protože se obával moci armády. Podle západních zdrojů bylo tehdy 80 - 90 procent nejvyšších důstojníků zavražděno, uvězněno nebo degradováno; likvidace zkušených vojáků měla negativní vliv na akceschopnost Rudé armády.

   Koncem třicátých let se Stalin, který nedůvěřoval západním velmocím, přiblížil Hitlerovi. V srpnu 1939 se rozhodl uzavřít smlouvu o neútočení s Německem (pakt Ribbentrop-Molotov), která umožnila Hitlerovi zahájit válku. 17. září sovětská vojska napadla Polsko. Smlouvy uzavřené 22. a 28. září (německo-sovětská smlouva o přátelství) potvrdily rozdělení Polska a určily sféry německých a sovětských vlivů, což Sovětskému svazu umožnilo připojit pobaltské republiky a pokusit se o dobytí Finska. Stalin byl rozhodnut přistoupit ke státům "Osy", avšak nesouhlasil s návrhem Hitlera (který byl 12. listopadu předán v Berlíně lidovému komisaři zahraničí Vjačeslavu Molotovovi) na vybudování sovětské sféry vlivu směrem k indickému oceánu. Od poloviny roku 1940 se oba diktátoři připravovali na válku: Hitler v červnu 1940 přikázal přemístit síly ze západní fronty na hranici se Sovětským svazem a Stalin ve stejné době vydal rozkaz k reorganizaci armády, jejímž cílem bylo vytvoření obrněných jednotek, které měly mít asi 30 tisíc tanků; charakter vypracovaného "Plánu obrany státních hranic" a návrh generála Georgije Žukova svědčí o tom, že Stalin připravoval útok na Německo.

    Německá agrese z 22. června 1941 byla pro Stalina obrovským překvapením, pravděpodobně se nervově zhroutil. Teprve 3. července poprvé veřejně vystoupil v rozhlasovém projevu k národu. Rozsah porážky v první fázi války ho přinutil k zahájení mírových jednání z Německem, která od října 1941 probíhala v Sofii, avšak nabídka odevzdání Německu velké části Sovětského svazu byla Hitlerem odmítnuta, protože si byl naprosto jist svým úplným vítězstvím. Od začátku války Stalin jako předseda sovětské vlády (od května 1941), předseda Státního výboru obrany a vrchní velitel sovětských ozbrojených sil řídil všechny operace Rudé armády a byl rozhodnut zastavit postup německých vojsk bez ohledu na počet obětí z řad vojáků a civilního obyvatelstva. Zavedl brutální teror vůči ustupujícím jednotkám a velitelům, kteří nesplnili obranné rozkazy.

   V nové politické situaci, jaká vznikla po vypuknutí německo-sovětské války, Stalin rychle uzavřel spojenectví s Velkou Británií a Spojenými státy a získal rozhodující vliv na prezidenta USA Franklina D. Roosevelta. Během teheránské konference v listopadu 1943 podpořil Rooseveltův plán na provedení invaze v severní Francii, čímž vojska západních spojenců bojujících v západní Evropě umožnila Rudé armádě osvobodit střední a jižní Evropu. Během jaltské konference v únoru 1945 získal podporu k vytvoření sovětské sféry vlivu v Evropě.

   Po válce dokončil likvidaci demokratických stran ve státech střední a jižní Evropy a ustanovení komunistických vlád podřízených Moskvě. Využil nerozhodné politiky Spojených států vůči zemím Dálného východu, aby tam (po vojenském ovládnutí Mandžuska v srpnu 1945 a získání Kurilských ostrovů a jižního Sachalinu) vytvořil podmínky pro upevnění vlivu SSSR v Severní Koreji a Číně. Po skončení války opět připravoval čistku v ozbrojených silách a stranické a státní administrativě, avšak náhlá smrt mu v realizaci těchto plánů zabránila.

   Zemřel 5. března 1953. 

(přejato z publikace Kruté století, Boguslaw Woloszański, Frýdek-Místek 1998)