ZLOČINY NACISMU

Autorem následujícího textu je Klára Fabianková a pochází z její diplomové práce z roku 2006.

Vzájemná obchodní jednání tak nenabyla konkrétnější formy a stávající termíny německých dodávek byly záměrně protahovány. Na konci března říšská vláda upozorňovala na obzvláštní péči, kterou je nezbytné věnovat ruskému obchodu, jelikož kompenzace v podobě surovin je vysoce důležitá pro domácí válečnou ekonomiku a zároveň apelovala na urychlenou realizaci slíbených transakcí. Dekretem se zaručila i za vývoz válečného zařízení, i kdyby měly být dotčeny zájmy wehrmachtu. Zde je patrný konflikt zájmů podnikatelské a politické sféry. Počátkem dubna se Molotov veřejně omluvil a ujistil moskevského velvyslance o nápravě situace.

   Motivy neočekávaného oteplení v hospodářských vztazích je nutné hledat v Hitlerově intervenci ve Skandinávii. Dle názoru Schulenburga byl Stalin velmi detailně informován o britských přípravách na okupaci Norska, a proto evidentně omezil kooperaci s Německem na minimum, aby západním mocnostem neposkytl záminku pro napadení Ruska. S tímto postřehem nelze než souhlasit. Vždyť, čím více byl Hitler angažován na severu a zaneprázdněn přípravami na agresi vůči západu, tím více stoupala i spokojenost v Kremlu, jelikož neměl čas obrátit se na východ. V této době se také ukázala užitečnost námořní "základny Sever", která podporovala německou flotilu torpédoborců v Ochotském fjordu a poskytovala jí i cenné meteorologické a navigační informace.

   Německá úspěšná vojenská tažení až k pobřeží kanálu La Manche doprovázel vstřícný postoj Sovětského svazu, který se odrazil nejen ve vřelých blahopřáních, ale i ve vzorné připravenosti na poli mezinárodního obchodu. Za zmínku stojí abnormálně navýšené objemy ropy, mědi, zinku nebo niklu, které měly posloužit právě k podpoře bojů na západě. Oplátkou za sovětské příspěvky "černého zlata" do válečného hospodářství a námořní služby v Severním ledovém oceánu zesílily i německé dodávky. Do léta 1940 byly poskytnuty konstrukční plány bitevní lodi Bismarck a exportován rozpracovaný křižník Lützov, jenž tvořily nejdražší položky ze sovětského seznamu. Stejně tak byla dopravena i většina slíbených prototypů letadel a velký tanker Ossag. Denně přijížděli i říšské vlaky plné uhlí do Przemyslavi a Gdaňsku. Význam surovinového zásobování vzrostl obzvlášť v době bitvy o Francii, kdy se práce na železničním překladišti v Brestlitevsku, nepostradatelné vzhledem k různému rozchodu kolejí, prudce zintensivnily.

   Jak svědomitě Stalin plnil své závazky vyplývající ze srpnové a únorové smlouvy dokumentují slova Karla Schnurreho, která si poznamenal na konci července 1940, tedy pár týdnů po ukončení polního tažení do "země galského kohouta": "Německo-sovětský styk se vyvíjí vcelku uspokojivě. Sovětská vláda se snaží v posledních měsících dostát svým surovinovým dodávkám, které naléhavě potřebujeme. Dovoz obilí, ropy, bavlny, dřeva a kovů jsou pro nás skutečnou podporou. Důsledky únorové hospodářské smlouvy se proto dají podle nynějšího stavu posuzovat pozitivně. Německé dodávky přitom zaostávají za sovětskými mnohem více, než se původně počítalo, jelikož dosavadní sovětské souhrnné dodávky činí 160 milionů říšských marek, z toho v posledních dvou měsících mají vzestupnou tendenci. Mezi nejobjemnější sovětské položky lze započítat obilí za 52 milionů říšských marek a ropa za 39 milionů říšských marek. K uzavření pevných dodacích termínů došlo mezitím u sovětského obilí, minerálních olejů, fosfátů, bavlny, manganové rudy a lnu v objemu 2, 7 milionů tun a dříví za cenu 35 milionů říšských marek. Úhrnem byla oceněna hodnota dosud podepsaných smluv na ruské zboží kolem 450 milionů marek, přičemž se počítá i s dalšími obchodními ujednáními, mezi jinými na 100 000 tun chromové rudy. Dále Sovětský svaz již splnil ze sta procent celoroční smluvní dodávky surovin, a to především 5 000 tun mědi, 1 500 tun niklu a 450 tun cínu. Kromě toho druhá strana projevila ochotu, že nám v rámci plnění Stalinova únorového příslibu odevzdá část surovin, které byly nakoupeny v poslední době ve třetích zemích, jedná se o 5 800 tun mědi, 535 tun cínu, 75 tun kobaltového koncentrátu, 75 tun niklového šrotu, včetně 1 300 tun kaučuku. Sovětské objednávky ve Třetí říši ke konci června 1940 kolem 600 milionů říšských marek, avšak realizace těchto zakázek zabere delší dobu, protože jde téměř výlučně o sortiment investičního rázu, výrobní prostředky a válečný materiál. Na druhé straně německé dodávky obnášely k poslednímu červnu 82 milionů říšských marek". I Josef Goebbels si na konci července zapsal: "Aby se nám zalíbili, posílají nám Rusové více, než bychom chtěli".

   Na poli geopolitickém se Stalin počátkem června chopil příležitosti a okupoval pobaltské státy. Ale Hitler měl pocit, že ho jeho diktátorský protějšek zradil, ačkoli většina jeho poradců vyhodnotila tento přesun jako zcela přirozené bezpečnostní opatření vyvolané sovětskými panickými obavami z možných německých útočných pokusů vůči východu. Navíc den po ratifikaci francouzsko-německého příměří seznamuje Molotov Berlín s rozsahem sovětských požadavků, přičemž se nechal slyšet, že vyřešení otázky Besarábie nesnese odkladu a navíc rozšířil nároky i na Bukovinu, a to i s černoveckým obyvatelstvem. Vedle etnografických důvodů se za tímto aktem nesporně skrývala i "odplata" za několikaletou rumunskou okupaci bývalé vlastní provincie. Nakonec Sovětský svaz na počátku července 1940 za absence britského odporu obsadil a o měsíc později implementoval část Besarábie a Bukovinu do nových svazových republik.

   Těmito jihovýchodními manévry se Rudá armáda dostala do Dunajské delty, až hrozivě blízko k ropným polím v Ploešti, které zásobovaly Wehrmacht. Hitlera se zmocnila úzkost z války na dvou frontách a možného zmaření letecké ofenzivy proti Spojenému království. Ačkoliv průběžně přemítal o zničení sovětského Ruska, poněvadž při sledování vlastní ctižádosti byl antibolševismus jeho hlavním přesvědčením, raději by ve vztahu k Velké Británii zvolil mírovou cestu. Poté co nebyl se svým mírovým návrhem vyslyšen, nabízely se mu tři alternativy. Jednou byla invaze a následná porážka Britů. Druhou možností bylo nepřímé dosažení téhož, tedy s pomocí Itálie a Japonska zaútočit ve středomoří a na Blízkém východě, tudíž izolovat Sovětský svaz od Perského zálivu a Indie a zintenzivnit ponorkovou a leteckou válku proti britským plavidlům. Nebo předešlé ignorovat a dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Stalinem, zabezpečit ekonomické potřeby a pokračovat v boji proti Západu. Na konci července 1940 Hitler nastínil před generálskou elitou harmonogram strategických priorit, ve kterém na první místo řadil "okamžité rozdrcení Ruska, a to nejlépe na jaře 1941".

   Politické okolnosti se fatálně promítly i do hospodářských vztahů. Odzvonilo i dosud nerealizovaným společným projektům a válečné námořnictvo na konci léta zrušilo i strategickou základnu Sever, protože po obsazení celého norského pobřeží již splnila své poslání. Od konce srpna do poloviny září 1940 probíhaly rozhovory o potencionálním pokračování ekonomické spolupráce. Sovětské předložené návrhy odpovídaly původním smluvním ustanovením, respektive nárokovaly proporcionální postupné kompenzace, objem dodávek tak malý, aby o definitivním zastavení přílivu zboží nemohla být řeč, společně s bezplatným vydáním zbývající konstrukční dokumentace pro válečná zařízení. Avšak říšští vyslanci se právě tomuto chtěli vyvarovat a naopak požadovali ve druhém smluvím roce promptní vyrovnání deficitu. Navíc v září pronesl Göring ústní pokyn zakazující takový export do Sovětského svazu, který by přímo či nepřímo posílil jejich válečný potenciál. Bylo to vskutku pozoruhodné rozhodnutí, neboť sovětská strana ani jiné objednávky prakticky neudělovala. Ke konci měsíce vydal Hitler direktivu na ekonomicko-vojenskou přípravu k zahájení bleskové jarní ofenzivy na Rusko. Kancléřský verdikt znamenal opětovný nárůst nároků na efektivitu výrobních kapacit a paradoxně i sovětské suroviny. Je zajímavé, jak německé válečné hospodářství pracovalo pro i proti Stalinovi.

   Podstatný antagonismus mezi oběma despotickými mocnostmi se projevil, jakmile bylo jisté, že Albion není mocné přemoci v "galském stylu". O jeho kulminaci svědčí i moskevský postoj k 27. září, kdy byl podepsán Pakt tří a následná listopadová jednání v Berlíně. Kremelské nejvyšší vedení mělo pocit, že vypadlo ze hry a všichni signatáři se dříve či později obrátí proti němu.

Jednání v listopadu 1940

   Před berlínským odletem bylo sepsáno devítistránkové memorandum zahrnující cíle, které si sovětská mise stanovila. Připojení pobaltských republik a Besarábie s Bukovinou uspokojilo Stalinovy imperiální ambice jen částečně, i nadále přemítal o anexi Finska a výlučné kontrole Úžin a nebyl ani spokojen s výsledky druhé vídeňské arbitráže. Pravděpodobně tzv. kuncevský text ukazuje, v jakém rozpoložení a taktikou Kreml k nadcházejícím jednáním přistupoval. V předvečer cesty byl razantně smeten ze stolu i britský návrh na uzavření rozsáhlé smlouvy o neutralitě a obchodní dohody, které byly zaměřeny na konzultace o poválečném uspořádání světa, hospodářskou výměnu a uznání nových sovětských hranic. Stalin se cítil být obletován, od nadcházející schůzky si sliboval mnohem více a doufal, že mu to bude nabídnuto.

   Zvláštní vlak opustil Moskvu 10. listopadu 1940 v podvečer. Na berlínské Anhaltské nádraží, které tentokrát bylo vyzdobeno spíše čerstvou zelení a květinami, než ruskými vlajkami a emblémy se srpem a kladivem, dorazil o dva dny později. Sovětského předsedu vlády a ministra zahraničí v doprovodu šestnácti osobních strážců, jednoho lékaře a tří osobních sluhů, připomínajících kompars z amerického gangsterského filmu, srdečně přivítali německý ministr zahraničí J. von Ribbentrop, zástupci armády a další oficiální osobnosti říše.

   Okázalými formalitami hostitelé rozhodně neztráceli čas a porady byly zahájeny již hodinu po příjezdu. Dříve než "do ringu nastoupily těžké váhy", jak popisuje tehdy přítomný Paul Schmidt, konalo se několik předkol mezi oběma ministry zahraničí. Nejednalo se však o zápas jen na efekt, plného obvyklých frází bezobsažného ujišťování o přátelství, ale naopak velmi tvrdě a profesionálně se boxovalo podle všech pravidel diplomatické etikety. Úvodní část a jeho tématická náplň probíhala v režii Ribbentropa, který svého sovětského kolegu prakticky nepustil ke slovu. Jeho nabubřelé narážky ohledně brzké kapitulace Velké Británie přešel Molotov bez povšimnutí. Poté se monolog rozvinul v duchu japonské problematiky. Říšský zástupce se vyslovil pro těsnou euroasijskou spolupráci a vyzdvihoval aktuálnost ruského podpisu Trojstranného paktu, včetně rámcového vymezení sfér vlivu a expanze tentokrát jižním směrem. Kromě ojedinělých geografických poznámek sovětský protějšek jen pokojně seděl a s neproniknutelným výrazem ve tváři naslouchal. Pravděpodobně si šetřil síly na stěžejní utkání dne a nereagoval ani na naznačenou teritoriální nabídku v oblasti Perského zálivu, Středního východu a Indie. Po stručné sumarizaci zazněl gong a podávalo se občerstvení.

   V odpoledních hodinách se zapojil i Adolf Hitler, který nejprve přednesl obvyklý filozoficko-politický proslov. Po Molotovově souhlasné glose věnoval pozornost vztahům k Itálii a zdůraznil nutnost bezpečného přístupu ke světovým námořním komunikacím, včetně německé angažovanosti na Balkáně. Po několikaminutovém kancléřském expozé se ujal slova Molotov, nyní již mnohem aktivnější a asertivnější. Kvitoval přednesenou charakteristiku mezinárodní situace, ocenil dosavadní vzájemnou kooperaci, avšak předestřel řadu "uzemňujících" detailních dotazů na Finsko, Litvu, Balkán, pakt tří a principy nového pořádku v euroasijském regionu. Hitler byl evidentně vyveden z konceptu a následně vyzdvihl kruciální roli evropských signatářů při uspořádání poměrů na starém kontinentu, přičemž na žádný pád nechce rozhodovat bez Sovětského svazu a stavět ho před hotovou věc. Posléze diskuzi uzavřel výpadem proti západním demokraciím a vymínil si přestávku.

   Druhého dne dopoledne navštívil Molotova Göring, později i Rudolf Hess, aby se domluvili na německo-sovětské hospodářské spolupráci a časovém harmonogramu dodávek požadovaných komodit. Další fázi rozhovorů předurčovala výměna telegramů mezi oběma metropolemi, ve kterých byl Stalin žádán o doplňující taktické pokyny, a to zejména v problematice tureckých průplavů a garance Bulharsku. Odpoledne přišla z Kremlu odpověď, podle které by se měli vyslanci i nadále držet kuncevské direktivy a zároveň doporučovala: "Příliš nezveřejňovat zájem o Persii, ale také výslovně neodmítat německé nabídky. O Turecku jednat v duchu Ribbentropových doporučení, nicméně zdůraznit, že jakékoli mírové řešení není možné bez našich garancí Bulharsku a bez vstupu sovětských vojsk. Jestliže Němci navrhnou rozdělení Turecka, můžeme vyložit karty a vznést územní požadavky. V čínské otázce souhlasit s kompromisem. Deklaraci předložit za příznivých okolností, tedy po dohodě o Finsku a Bulharsku, ale nerozebírat v jednotlivých bodech."

   Hitlerova představa však byla zcela odlišná, nijak neztrácel drahocenný čas a zahájil diskuzi o finské otázce, kdy respektoval sovětský zájem a dementoval říšské politické ambice na tomto území. Molotovovi jeho vysvětlení nepostačovalo a dialog ustrnul na mrtvém bodě, obzvlášť když ruský kolega nastínil možný vojenský konflikt vůči Helsinkám. Ve snaze oživit diskuzi nabídl německý kancléř Moskvě spojenectví a účast na likvidaci britského impéria. Bolševický protagonista přijal návrh rezervovaně a soustředil se na aktuální otázky Černomoří, Úžin a Turecka, včetně německo-italské garance Rumunsku a problematice Bulharska, aby si zajistil strategické krytí i z boční strany.

   Politicko-ekonomická konverzace byla po takřka čtyř hodinách ukončena. Ani jedna strana nebyla s rozporuplnými výsledky spokojena, na některé body programu nepřišla ani řada. Osmačtyřicetihodinový kolotoč otázek a odpovědí skončil slavnostním večerním banketem na sovětském velvyslanectví, ze kterého byli všichni pozvaní zahnáni, ve zmatku a za kvílení sirén ohlašujících britský nálet, do podzemního krytu.

   Tam se říšský ministr zahraničí nejprve pokusil shrnout obsah předcházejících jednání a zároveň osvědčil svůj neomylný talent pro bezcitnost a netaktnost, když na stůl vynesl návrh smlouvy Čtyř mocností o rozparcelování nemalé části světa. Koncept se dvěma tajnými protokoly a desetiletou platností byl věrnou kopií srpnového paktu a byl zacílen na společnou teritoriální revizi Evropy, Afriky a Asie, přičemž německá zájmová sféra byla soustředěna do střední Afriky a sovětská orientována jižním směrem k Indickému oceánu se záměrem odchytit Rusko od jeho tradičních oblastí expanze. Atraktivitu umocnila fixace vzájemné spolupráce vůči Turecku a revize montreuxské konvence, která měla garantovat svobodnou plavbu Úžinami pro sovětskou válečnou flotilu. Další návnadou pro potencionálního partnera bylo zajištění dohody o neutralitě s Japonskem a deklarace vnějšího Mongolska a Sinkiangu za sovětskou zájmovou oblast. Kromě všeho byla přislíbena i bohatá hospodářská kooperace.

   Molotov se však vyhnul přímé odpovědi a vystupňoval napětí, když vyložil karty. S nesnesitelnou hrubostí zahltil německého hostitele proudem neomalených požadavků, jimiž podmiňoval souhlas s paktem na euroasijský blok. Týkaly se volného průjezdu Úžinami z Baltského do Severního moře (Velký a Malý Belt, Öresund, Kattegat, Skagerak), částí Finska (Petsamo, Porkalla, Vyborg), Rumunska a Řecka (Soluň), dlouhodobého pronájmu středomořských tureckých průlivů (Dardanely, Bospor) a námořních opěrných bodů v Perském zálivu a Jugoslávii. Sovětské ultimativní podmínky byly ještě na sklonku téhož měsíce, prostřednictvím Stalinovy depeše, obohaceny o stažení německých vojsk z Finska, smluvní anexi Bulharska, které se nacházelo uvnitř bezpečnostního pásma černomořských hranic, nebo japonské odstoupení od uhelných a ropných koncesí v severním Sachalinu.

   Nic z toho nemělo naději na úspěch. I přes opakované moskevské urgence nepřišla na tento dokument žádná relevantní odpověď, ačkoliv byla očekávána. Ani jeden z protagonistů se nepokusil dosáhnout přátelského kompromisu. Přes závěrem vydané pozitivně laděné společné komuniké hra na partnerství a hledání "rudo-hnědé" harmonie mizely v nenávratnu. Do jaké míry byla celá záležitost Hitlerovou mistrnou kamufláží či chlácholivým manévrem na odvrácení ruské vojenské bdělosti, to nejlépe potvrzuje tajný rozkaz, vydaný 12. listopadu, v němž se praví, že "ať budou výsledky diplomatických debat jakékoliv, všechny dříve ústně naplánované přípravy pro východní tažení budou pokračovat". Zatímco jedna strana preferovala holuba na střeše v podobě "celosvětové čtverylky", druhá trvala na vrabce v hrsti, jehož rozměry ale evokovaly spíše "ptáka Noha". Díky Molotovově přílišné konkrétnosti Hitler definitivně dospěl k názoru, že sovětské ambice jsou nenasytné a společné zájmy v budoucnu jen těžko slučitelné, a to hlavně na východě kontinentu. Opět se plně potvrdily cíle Stalinovy zahraniční politiky spočívající v dosažení celosvětové hegemonie v duchu "PAX SOVIETICA".

   Interpretace zákulisí listopadového rokování je velmi obtížná a historickou obcí často diferencovaně podávána, i vzhledem k nedostačujícím primárním informacím. Nechce se mi ani domýšlet, co by následovalo, kdyby sovětský diktátor akceptoval takto koncipovaný "plán čtyř", na jehož základě by si obě totalitní mocnosti rozdělily kořist na Balkáně, v Turecku, Persii a na Středním východě, přičemž v pozadí by vyčkávalo Japonsko. Ať už byl Stalin skutečně připraven vytěžit z německé nabídky maximum a podílet se na důsledcích čtyřstranné dohody, což by ostatně více odpovídalo jeho dosavadním aktivitám i smýšlení, či nikoli, jedno je prokazatelné - od podzimu nebude nic jako dříve. Účelové bratrství se oboustranně změní na prosté získávání času při sledování imperiálních zájmů obou zúčastněných. Lze v něm hledat i příčinu následné Stalinovy naivní zaslepenosti ohledně rizika německého vpádu

Hospodářská spolupráce od prosince 1940 do června 1941

   Ekonomickou spolupráci v posledních dnech roku 1940 a především v příštím roce nepopiratelně determinovala Hitlerova prosincová direktiva, která definitivně rozptýlila veškeré pochyby o nacistických plánech vůči bolševickému společníkovi.

   Ještě při podzimních rozhovorech o ekonomické smlouvě, které se konaly souběžně s politickými, se oba partneři sjednotili na nutnosti dorovnání německého deficitu. I když o podrobnostech se nedochovaly objektivnější informace, jisté je, že proporcionalita by byla dosažena za předpokladu, že Sovětský svaz vyveze ve druhém smluvním půlroce ještě méně než v prvním, tedy za 120 milionů říšských marek oproti předešlým 190 milionům. Po krachu berlínské cesty však Stalin nejenže export do Německa nezredukoval, ale naopak učinil gesto dobré vůle a vydal rozkaz dodat navíc 2, 5 milionů tun obilí. Doplnil tak vyčerpané potravinové rezervy říše, ačkoliv tím významně zatížil vlastní ekonomiku. Jednoduše zvyšoval obchodní úsilí v bláhové naději, že upevní aktuálně přetrhané vazby mezi oběma zeměmi.

   Vzájemné vztahy se ocitly ve fázi záludného klamání. I když přísně utajovaná zpráva o útočném rozhodnutí pronikla již na konci prosince na moskevské území, Kreml neměl zájem, aby obchodní směna zamrzla a požadoval stále vyšší kompenzační plnění, které nebylo říšské válečné hospodářství schopno uspokojit, už jen díky nedostatečné kapacitě a pracovní síle. Nebylo překvapivé, když ještě před vypršením staré smlouvy proběhla moskevská jednání o nové. Po ostré výměně názorů byl 10. ledna 1941 podepsán kompletní soubor šesti německo-sovětských smluv. Vše vypadalo uhlazeněji. Ústředním bodem byla obsáhlá dohoda, která zakotvovala výměnu komodit v celkové hodnotě 620 až 640 milionů říšských marek, přičemž sovětská dodací povinnost byla stanovena do srpna následujícího roku a začátek německých kompenzací na polovinu května 1941, což byl přesně okamžik prozatím plánované ofenzivy. Oproti únorové smlouvě byl upraven princip proporcionálního vyrovnávání, a to ve prospěch pevných cen. Zároveň byla zkrácena kompenzační lhůta na tříměsíční období. Na jedné straně zavazovala Sovětský svaz k exportu v prvním čtvrtletí v sumě 117 milionů a ve druhém k 170 milionům říšských marek. Na druhé straně Německo mělo splnit v druhém čtvrtletí dodávky pouze za 117 milionů marek, přičemž se předpokládalo, že budou později navýšeny. Mezi hlavními sovětskými závazky figurovaly potraviny, jako například 2, 5 tun obilí. V poslední chvíli osobně intervenoval i sám Stalin a přislíbil jednorázové dodávky klíčových surovin, zejména 6 000 tun mědi, 1 500 tun niklu, wolframu a molybdenu. Obráceným směrem měly putovat především průmyslové výrobky. V říšském ministerském oběžníku byl tento počin prezentován jako "největší hospodářská dohoda, která byla kdy uzavřena, urovnávající všechny nevyřešené otázky".

   Bolševický diktátor se skutečně snažil oddaně a věrně spolupracovat. Svou dobrou vůli demonstroval příkazy k navyšování zásilek surovin, které se hromadily v železničních překladištích poblíž demarkační linie a zapříčinily řadu logistických komplikací. Neodradilo ho ani hlášení o zpoždění dodávky křižníku Lützov, ani důsledku německého všeobecného zákazu exportu do Sovětského svazu, tajně vydaného na počátku června. Náznaky chystající se invaze však byly do očí bijící. Je s podivem, že umožnil stovkám průzkumných jednotek Luftwaffe, aby překročily hranice vzdušného prostoru za účelem údajného pátrání po německých hrobech z první světové války, ale také že mohly nerušeně přistát a případně si i nechat své stroje opravit a natankovat plné nádrže. Na jedné straně poslední vlak transportující sovětské obilí přejel most přes hraniční řeku San ještě hodinu před útokem. Na druhé straně celkové neuspokojené objednávky zadané říšským ekonomickým subjektům zahrnovaly asi 600 milionů marek, které byly po červnu 1941 buď přímo využity v německém vojenském průmyslu nebo připraveny na export do ostatních zemí.

   Stalinovo chování ovlivněné extrémním optimismem lze vysvětlit, nikoli však ospravedlnit, obavou před v té době pravděpodobným časově neomezeným válečným konfliktem, který zasáhne i jeho a v jehož průběhu se může stát cokoli. Začal si uvědomovat, jaké nebezpečí mu hrozí, a usilovně se snažil získat čas. Ačkoli současně shromažďoval na rozlehlém prostoru své vlasti maximum sil, ať už průmyslových či vojenských, je až pozoruhodné, jakých výhod se zřekl a jaká rizika na sebe vzal, aby si udržel přátelství s nacistickým režimem. Ještě mnohem překvapivější jsou chybné kalkulace a odhad, které projevil v tom, co ho čeká. Z početných výstrah vlastních agentů a dalších zahraničních zdrojů nebyl schopen vyvodit správné závěry a aplikovat odpovídající vojensko-strategická opatření. Řada faktorů, jako například odsunutí konečného termínu zapříčinila, že hodnota získaných informací často devalvovala a nakonec převážilo mínění, že jde jen o rozsáhlý nátlak, kterému by se dalo s jistou dávkou opatrnosti vyhnout.

   Někteří představitelé historické obce se snažili ospravedlnit operaci Barbarossa jako nezbytný preventivní úder a éra spojenectví neměla být využita pro posílení vlastní obranyschopnosti, ale pro maximalizaci útočného potenciálu obou armád. Tento názor podporují historikové Werner Maser, Viktor Suvorov a z českých Petr Kubík, kteří ve svých publikacích dospěli k závěru, že i Stalin připravoval útok, přičemž odkazují na Stalinův květnový projev a následný tzv. Žukovův vojenský plán z roku 1941, které byly nově zveřejněny v devadesátých letech 20. století. Na druhé straně stojí větší část historické veřejnosti, za zmínku stojí Lev A. Bezymenskij, Nikolaj M. Romaničev nebo David M. Glantz, kteří pokládají květnové ofenzívní plány jen za jedny z návrhů možných dlouhodobějších variant vývoje bez náležitých formalit, které nekorespondovaly s kvalitativním ani kvantitativním stavem sovětské armády, včetně podcenění ozbrojených sil protivníka. Zejména ruský historik N. M. Romaničev tvrdí, že Stalin předložený koncept ostře odmítl slovy: "Zešíleli jste, chcete snad Němce provokovat?".

   Je nepopiratelné, že dominantním cílem komunistického systému byla expanze, ale do jisté míry senzační příchuť nově objevených informací by nás neměla svádět k jejich přeceňování. Maserova stěžejní argumentace je postavena na každoročně vydávaných výcvikových směrnicích Rudé armády, které sice určovaly hlavní směry vojenské přípravy, uváděly nové metody a formy bojové činnosti, neměly však přímou spojitost s operačně taktickými plány na přípravu a realizace opravdové akce. Vždyť každá armáda na světě i v době míru vyhodnocuje bezpečnostní rizika a mezinárodní situaci, plánuje a připravuje adekvátní opatření. Už jen proto, že materiálně-technické zabezpečení obrany si žádá rozsáhlé přípravy, které jsou ovlivněny i ekonomickým vývojem a rozpočtovými možnostmi, výstavbu infrastruktury nevyjímaje. Je sice pravda, že armádní velení musí být schopno flexibilně reagovat na případnou změnu situace, ale ne v rozsahu zásadního strategického obratu, myšlena je spíše jen prostorová nebo dílčí vojensko-technická změna. Proto obzvlášť Suvorovova interpretace patří k těm nejméně věrohodným a nezřídka více než odvážným.

   Pod tíhou výše uvedených argumentů se osobně přikláním k závěrečné hodnotící zprávě z mezinárodní vědecké konference, konané v polovině devadesátých let v Moskvě. Její autorkou je historička Bianka Pietrow - Enker, která píše, že "Rudá armáda neměla připravený ofenzívní plán ani nebyla útoku schopna. Zároveň německé vedení nepředpokládalo v červnu 1941 ohrožení ze strany sovětských ozbrojených sil".

   Vojenská sféra jistě zanalyzovala situaci reálně, avšak politické vedení státu dostatečně nereagovalo. Sovětský vůdce své naděje ohledně Hitlerovy shovívavosti hnal do nadoblačných výšin, z nichž existovalo stále zřetelněji pouze jediné východisko - "cesta strmého pádu". Ať už to bylo jakkoli, domnívám se, že k vzájemnému střetu by jednoho dne stejně došlo. Válka, které i s odstupem právem náleží adjektivum "velká vlastenecká", začala 22. června 1941 a ukončila i veškerou spolupráci.

Konečná hospodářská bilance od září 1939 do června 1941

   Provést skutečně objektivní souhrnnou statistickou bilanci "rudohnědé" spolupráce zůstává stále velmi obtížné, a to i přes skutečnost, že jsou již k dispozici nové číselné údaje a ostatní dokumentace.

   Za více jak osmnáct měsíců, tedy od října 1939 do června 1941 exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 865 000 tun nafty (40 % německé roční spotřeby), 140 000 tun manganu, 101 000 tun bavlny, 11 000 tun lnu, 15 000 tun azbestu, 14 000 tun mědi, 3 000 tun niklu (30 % roční spotřeby), 26 000 tun chrómu, 184 000 tun fosfátů (70 % roční spotřeby) a 1 462 000 tun obilí, přičemž za zmínku stojí 237 000 tun žita, 194 000 tun pšenice, 792 000 ječmene a 302 000 tun ovsa. Poněvadž Německo odebíralo velké objemy dřeva různého druhu ze Skandinávie, činil sovětský podíl na říšském dovozu jen jednu čtvrtinu. Nehledě na tento číselný soupis je podstatné, že Stalinovo Rusko bylo s 85 procentním podílem výlučným dodavatelem Německa ohledně žita, ovsa a pšenice nebo 75 procentním podílníkem u minerálních olejů. Ale bylo i hlavním zástupcem v oblasti jeho dovozu kovů a surovin z celého světa. To platí například pro kaučuk a měď z tichomořské oblasti, které se dovážely po Transsibiřské magistrále za účelem eliminace britské blokády. Rovněž zprostředkovával obchodní transfery z nacistické říše do Íránu, Afghánistánu, Mandžuska, Japonska a Jižní Ameriky.

   Výměnou za tuto štědrou surovinovou podporu si Stalin uchovával naději, že bude moci využívat průmyslový sortiment a německé technologie, zejména v oblasti dopravy, letectví a zbrojní výroby, k čemuž se ostatně upnul již mnohem dříve, než byl podepsán srpnový pakt. Ačkoliv nacistická říše v prosinci 1939 přislíbila vojenský materiál za 660 milionů říšských marek během tří měsíců roku 1941, konečná bilance není tak optimistická. Do okamžiku útoku Hitler dodal pouze objednávky za 100 milionů marek, tj. ze 136 plánovaných jen 10 letadel, letecké motory, zařízení pro letadla a ponorky, plovoucí jeřáby a jeden křižník Lützov, ale nikoli s kompletní výbavou. Vezmeme-li v úvahu rok 1940, pak například 15 procent černého uhlí a zhruba 70 procent celkového německého vývozu strojírenského a elektrotechnického zařízení směřovalo na území východního partnera. V posledním půlroce vzájemné hospodářské směny se pochopitelně struktura říšského exportu významně diferencovala a zúžila výhradně na strojírenské a kovozpracující zařízení a v chemickém a farmaceutickém průmyslu byly zastoupeny především sklářské výrobky. Avšak i objemy černého uhlí trojnásobně poklesly, a to z 32 milionů na 11 milionů marek.

   Vzájemná spolupráce ve sledovaném jeden a půlletém časovém úseku byla rozvržena dlouhodobě. Nelze tak bezproblémově porovnávat okamžitou výhodnost pro jednoho z účastníků. Obzvlášť u říšských průmyslových výrobků byly pečlivě stanoveny patřičné lhůty, pravděpodobně i s ohledem na vojenské plány. V souladu se zněním únorové hospodářské dohody a po předem domluvených korekcích měly sovětské dodávky k 11. únoru 1941 představovat 342 milionů marek, přičemž skutečně realizované obnášely pouze 310 milionů říšských marek. Celkový úhrn německých dodávek měl dosáhnout výše sovětských k datu 11. května 1941. Souhrnné německé dodávky k 11. květnu 1941, které byly připisované podle data vyexpedování, včetně zlata v částce 22 milionů marek jako kompenzace za sortiment neodeslaný k 11. srpnu 1941, činily 273 milionů marek. Pokud bychom vyúčtované položky porovnali, došli bychom k závěru, že říšský export se zpožďuje za sovětským o částku 37 milionů, kromě toho německá strana dlužila munici, slíbenou za dodávky obilí z Besarábie v hodnotě 2 miliony marek. Je však nutné přihlédnout ke skutečnosti, že do Hitlerova dluhu nebylo započítáno vybavení německých firem ve výši 12 milionů, které bylo přijaté, ale nevypravené a zároveň neúplná dodávka křižníku Lützov za 23 milionů marek. Zahrneme-li i některá výše uvedená data, sníží se reálný německý dluh. Celkové nevyřízené pohledávky jsou výrazně vyšší ve srovnání s hospodářskými dohodami uzavřenými mezi jednotlivými německými ekonomickými subjekty a Lidovým komisariátem pro zahraniční obchod, kdy říšské závazky splatné k 11. květnu 1941 představovaly 361 milionů marek a byly kryty formou obligací na objem zboží v hodnotě 286 milionů, takže nevyřešené objednávky čítaly 75 milionů marek.

   Při podpisu smlouvy o vzájemné výměně zboží pro druhé smluvní období, tj. k 10. lednu 1941 bylo na základě dodatečné korespondence dohodnuto, že se německá strana zavazuje dodat do 11. května 1941 produkci jako zálohu částky dlužné Sovětskému svazu za tranzit přes jeho území v hodnotě 23 milionů marek. Avšak převážně ve formě obráběcích strojů a výrobních postupů fakticky zaplatila jen 8 milionů marek. Podle dohody z 10. ledna 1941 představuje objem vzájemných dodávek, který má poskytnout každá ze stran během druhého smluvního období od 11. února 1941 do 1. srpna 1942 částku 620 - 640 milionů marek. Podle dohody mají sovětské dodávky začít 11. února 1941 a k 11. květnu 1941 představovat částku 115 milionů marek. Fakticky bylo v polovině května 1941 dodáno, včetně dodávek v rámci smluv podepsaných s německými firmami, na úhradu kvót z prvního období hospodářské smlouvy 115,8 milionů marek. Jako dominantní splněné položky můžeme jmenovat obilí a luštěniny, bavlnu, ropné produkty, manganovou rudu a platinu. Německé dodávky na konto druhého smluvního období v rámci této smlouvy začínají 11. května 1941. Během období od 11. února 1941 do 11. května 1941 přikročila německá strana k dodávkám splatným v rámci prvního smluvního období. K 11. květnu 1941, podle smlouvy z 10. ledna 1941 pro druhé smluvní období, došlo k předání objemu objednávek s dodáním koncem trvání smlouvy ve výši 679 milionů marek. Mimoto se do druhého smluvního období převádí dodávka objednávek vyjmenovaných výše a nedodaných německými společnostmi k polovině května 1941 ve výši 75 milionů marek.

   Je zřejmé, že sotva dvouletý obchodní vztah mezi nacionálněsocialistickým a stalinistickým režimem poskytl více výhod Hitlerovi, především z kvantitativního hlediska. V době plánované ofenzivy bylo Německo značně pozadu při plnění svých kompenzačních povinností a po červnu 1941 byly jakékoliv kontakty v ekonomické oblasti nemyslitelné. Stalinův odvážný seznam požadavků byl založen na dlouhodobé koncepci plnění, jelikož obsahoval lodní trupy, pancéřové desky, obranné věže, licence na prototypy letadel, tanků a děl, které vyžadovaly delší výrobní proces. Měly mu posloužit především pro obnovu a posílení Rudé armády. Skutečné využití německého leteckého průmyslu v sovětském vojenském sektoru patřilo ještě do nedávné minulosti mezi bílá místa historie létání. Na počátku devadesátých let byly zveřejněny některé poznatky, jenž dokazují, jak podstatně poskytnuté stroje ovlivnily sovětský technický vývoj a výrobu letadel. Dokonce i četná válečná hlášení naznačovala, že letadla byla později nasazena proti svým původním majitelům. Německé říši bylo naopak umožněno importovat přímo přes Sovětský svaz nedostatkové potraviny a suroviny z dálněvýchodní oblasti a implementovat je tak do válečné ekonomiky a zkvalitnit zásobovací systém. Zasadíme-li ale důsledky tohoto nesourodého přátelství do dlouhodobější geopolitické perspektivy, je neoddiskutovatelné, že aktivní bilance je na straně sovětského diktátora, který se jako pozdější spojenec protifašistického bloku západních mocností podílel na rozdělení poválečné Evropy.

ZÁVĚR

   Sovětský svaz se po první světové válce ocitl v mezinárodní izolaci, která byla až do poloviny třicátých let narušována pouze nemnohými bilaterálními dohodami spíše se zeměmi, které byly versailleským systémem odsunuty na podřadnější pozice. První polovina třicátých let dvacátého století znamenala zásadní přeměnu na evropské politické scéně. Nástup nacistů k moci v roce 1933 upevnil revizionistický postoj k versailleskému systému a politické vztahy na ose Berlín - Moskva se postupně přerušily. Vzájemný hospodářský styk sice výrazně zpomalil, ale dlouhodoběji se nezastavil. I když byl zastoupen méně významnými smlouvami a protokoly. Struktura německého importu do země východního partnera zahrnovala stroje a strojní zařízení pro těžký průmysl a dopravní prostředky, naopak vývoz do Německa obsahoval průmyslové a zemědělské výrobky, především tradiční obilí. Aby proud vzájemné hospodářské výměny zcela nevyschl, angažovali se významní podnikatelé a diplomaté, kteří tvořili tichou opozici k oficiální politice a jistě vytvořili výrazné předpoklady k srpnovým událostem z roku 1939.

   Následné "rudohnědé smluvní partnerství" patří mezi kontroverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. Už jen proto, že spojenectví takových forem autorit je třeba popisovat a hodnotit jen slovníkem, který je vzdálený jazyku konvenční diplomacie. V podstatě až do roku 1941 usilovaly tyto dva režimy o dosažení netradičních cílů, poměrně tradičními nástroji. Hitler byl motivován šílenou vizí rasově čistého "životního prostoru" ovládaného německou nadřazenou rasou, zatímco Stalin vyčkával na okamžik, kdy bude moci z Kremlu dirigovat svět, v němž zvítězila komunistická doktrína. Ačkoliv byli ideologickými protivníky, byli ochotni zastínit ideové rozdílnosti společným národním zájmem, který spočíval především k odstranění Polska. K takto definovaným cílům směřovali několik měsíců a přitom využili i zkušenosti ze vzájemných plodných vztahů z minulých let. I když je nutné podotknout, že iniciativnější stranou byla sovětská.

   Svazek, uzavřený v létě 1939, byl nabitý nebezpečnými riziky, současně však skýtal slibné možnosti pro oba signatáře. Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá, jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistit přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným i pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem, včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci, která však nebyla z větší části splněna. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v probíhající válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany, včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Hitler po dobytí sovětského surovinového bohatství věřil, že světová nadvláda bude již reálnější. Komplikovanější zůstává hodnocení ekonomických efektů vzájemné spolupráce. Předkládaná práce nedochází k zcela jednoznačným závěrům, ačkoliv zmiňuje poměrně značné množství hmatatelných kladů a záporů vzájemného spojenectví. Definitivní soud znemožňuje fakt, že právě na poli hospodářské spolupráce sehrávala stále důležitější roli Hitlerova příprava na válečné střetnutí se Stalinem a také neobjektivní sovětské statistické materiály.

   Německý vůdce si skutečné záměry sovětské politiky ověřoval na moskevském jednání v listopadu 1940, kde navrhoval společné "angažmá" na likvidaci britské monarchie. Kremelské vedení však nabídku odmítlo a nepřímo tak vyvrátilo dohady o totožnosti obou režimů, přičemž od tohoto okamžiku vývoj směřoval k vzájemnému konfliktu. Když se v polovině roku 1941 pakt rozpadl, rozpoutala se největší pozemní válka v historii lidstva.

   Můžeme spekulovat i o tom, zda by případný sovětský útok na nacistickou říši v létě 1941 byl úspěšný, pokud by byl připravenější, a jak by se dále vyvíjela mezinárodní vojensko-politická situace. Ať už by ale nastala jakákoliv, není na škodu si připomenout, že jakkoli byli v červnu roku 1941 vyhlídky na rozšíření komunismu ze strategického hlediska mizivé, o čtyři roky později se staly politicky rozhodující a dokazovaly svoji životaschopnost po několik desítek let. U příležitosti padesátiletého výročí vypuknutí druhé světové války zhodnotil význam a důsledky smlouvy i tehdejší německý kancléř Helmut Kohl následovně: "Předválečné události upozorňují svobodnou společnost na to, jak je důležité být vždy ostražitý. My, Němci, se cítíme být obzvlášť zodpovědní, že Hitler po podpisu paktu zabral Polsko, čímž se tato země stala první obětí nacionálně-socialistické, rasově motivované, vyhlazovací války. Toto spojení znamenalo hanebné pohrdání nezávislostí a územní integritou Polska, Rumunska, pobaltských států či Finska. Tento atentát na mezinárodní právo a právo na sebeurčení nelze ničím, ale opravdu ničím ospravedlnit. Jednoznačně tento násilný pakt odsuzujeme a smlouvu nepovažujeme za právoplatnou."

   I když byla na sklonku osmdesátých let dvacátého století smlouva o neútočení i s tajným dodatkem anulována, bohužel to neznamená, že by se koloběh dějin navrátil zpět o více jak půl století a byl obnoven minimálně právně stav z roku 1939. Ačkoliv byly v dotčených republikách uspořádány svobodné volby a podporován odsun okupačních armád, stín paktu bude stále doléhat na životy těch, kteří přežili.