Jdi na obsah Jdi na menu
 

Podplukovník generálního štábu Jan Slavík

2. 7. 2010

jan-slavik.jpg Od počátku okupace zbytku českých zemí v březnu 1939 se Jan Slavík zapojil do odboje. Od podzimu roku 1939 se podílel na organizování odchodu čs. letců do naší zahraniční armády. V souvislosti se svou odbojovou činností byl 3. 4. 1940 zatčen gestapem a 5. 8. 1942 stanul před senátem Volksgerichtu v Belíně. Ten jej odsoudil na 15 let káznice - ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí" (což představovalo jen jinou formu rozsudku smrti). Během pobytu v zajetí vážně onemocněl a musel být převezen do vězeňské nemocnice ve Vratislavi, odkud rodině napsal, že přibral a váží již 51 kg. Po vyléčení byl často držen v samovazbě. Na podzim 1944 se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a tak jej převezli do vězeňské nemocnice na Mírově. Zde ve čtvrtek 30. listopadu 1944 kapitán pěchoty Jan Slavík zemřel.

   Po válce byly jeho odbojové zásluhy oceněny posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939, jeho přeložením do skupiny důstojníků generálního štábu in memoriam a v roce 1946 povýšením do podplukovnické hodnosti.

kopie zatykače gestapa na pplk.gšt. Jana Slavíka zde

 

Celý životopis pplk.gšt. Jana Slavíka:

   Jan Slavík se narodil 12. dubna 1908 ve Slavičíně u Uherského Brodu v rodině místního obvodního a železničního lékaře MUDr. Jana Slavíka a jeho manželky Zdenky. V letech 1919 - 1926 byl studentem české vyšší státní reálky v Pardubicích, na níž 16. 6. 1926 maturoval. Na základě úspěšně složených přijímacích zkoušek byl 9. 9. 1926 přijat jako vojenský akademik do Vojenské akademie v Hranicích. Dne 30. 9. 1926 byl odveden u doplňovacího okresního velitelství v Hranicích a následně prezentován v budově školy. Po dvou letech náročného studia byl 29. 7. 1928 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty a zároveň vtělen k hraničářskému praporu 1.

   V jeho posádkách v Podmoklech a Ústí nad Labem poté působil jako velitel čety a instruktor v poddůstojnické škole až do 6. 7. 1933. Mezitím absolvoval v termínu od 1. 10. 1928 do 15. 7. 1929 aplikační školu pěchoty v Milovicích. Od 7. 7. do 14. 9. 1933 konal službu jako instruktor ve škole na důstojníky pěchoty v záloze v Litoměřicích. V době od 15. 9. 1933 do 2. 1. 1935 byl přidělen k cyklistickému praporu 3 v Levicích, a to jako velitel cyklistické čety a správce automobilního materiálu. Dnem 3. 1. 1935 byl povolán jako frekventant do školy útočné vozby v Milovicích, kde u tamního praporu tanků prodělal praktický výcvik. Od 15. 9. 1935 do 30. 9. 1936 působil u pluku útočné vozby 1 v Milovicích, a to jako důstojník instrukční roty Učiliště útočné vozby a velitel čety tančíků Tč. vz. 33.

   Dnem 1. 10. 1936 se stal posluchačem Vysoké školy válečné v Praze a do 2. 5. 1938 absolvoval v rámci zintenzivněné výuky nejen zkušené předepsané pro I. ročník studia, ale i celé učivo I. a II. ročníku. Dnem 3. 5. 1938 byl dočasně přidělen k velitelství 3. divize v Litoměřicích, kde konal službu jako zástupce přednosty 4. oddělení jejího štábu. Původně se sice měl 3. 10. 1938 vrátit zpět do Vysoké školy válečné jako posluchač III. ročníku, avšak v důsledku mobilizace zůstal i nadále na svém místě a v rámci mobilizačního zařazení vykonával funkci přednosty 4. oddělení velitelství Hraniční oblasti 33 v Českém Dubu. Po mnichovských událostech již do III. ročníku VŠV povolán nebyl. Ministerstvem národní obrany mu bylo sděleno, že studium dokončí později a prozatím zůstane dnem 15. 12. 1938 trvale přidělen v místě svého dosavadního zařazení, tedy u velitelství 3. divize, sídlícího nyní v Poděbradech. Zde po demobilizaci zastával funkci přednosty 1. oddělení. Po likvidaci čs. branné moci byl dnem 14. 11. 1939 přidělen jako úředník k Zemskému úřadu v Praze (12. oddělení).

   Od prvních dnů okupace byl zapojen v odboji, a to jako člen Obrany národa i organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Od podzimu roku 1939 se společně s funkcionáři pražského Aeroklubu podílel na organizování odchodu čs. letců do naší zahraniční armády (čs. vojenští piloti sehráli jednu z klíčových úloh v bitvě o Británii v roce 1940). V souvislosti se svou odbojovou činností byl 3. 4. 1940 zatčen ve své kanceláři gestapem. Až do srpna 1940 byl vězněn v Praze na Pankráci, odkud jej vozili k výslechům do Petschkova paláce. Po skončení vyšetřování byl odeslán do Drážďan a odtud v dubnu 1941 do gollnowské káznice, kde byl vězněn až do června 1942. Po dobu soudního jednání konaného v Berlíně byl umístěn ve věznici Alt Moabit. Dne 5. 8. 1942 stanul spolu s dalšími obviněnými před senátem Volksgerichtu. Souzen byl v početné skupině Miloše Bondyho, spolu s plk.zdrav. MUDr. Janem Kesslerem, pplk.gšt. Rudolfem Feistmantlem, pplk.let. Josefem Hamšíkem, pplk.pěch. Josefem Řečinským, por.let. Josefem Žampachem, prap.kanc. Františkem Nepilým, Vladimírem Černým, Aloisem Pacoldem, Karlem Pajgrem, Emilem Bondym, Jaroslavem Novákem, Františkem Žáčkem a Vlastimilou Drozdovou.

   U soudu mu bylo kladeno za vinu, že od února 1940 prováděl zpravodajskou činnost proti říši, pomáhal organizovat převádění důstojníků a vojáků do zahraničí a sám činil přípravy k odchodu za hranice. Na rozdíl od většiny spoluobviněných, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, byl pro naprostý nedostatek důkazů (bylo mu prokázáno pouze to, že jej v únoru 1940 navštívil jeho známý kpt.děl. Václav Velínský z Brna, který později odešel za hranice a tam vstoupil do čs. zahraniční armády) odsouzen na "pouhých" patnáct let káznice - ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí", což ve svém důsledku představovalo jen jinou formu rozsudku smrti.

   Trest si odpykával v káznici ve Wohlau a poté v Briegu u Vratislavi (Breslau) v dnešním Polsku. Zde vážně onemocněl a musel být převezen do vězeňské nemocnice ve Vratislavi (odtud 31. 1. 1943 rodině napsal, že přibral a váží již 51 kg!). Po vyléčení byl odeslán do Wohlau, kde byl často držen v samovazbě. Pracoval na párání kabátů, v knihařské dílně a v továrně na zpracování kůží. Na podzim 1944 se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a musel být proto převezen do vězeňské nemocnice na Mírově. Odtud obdržela rodina 28. 11. 1944 zprávu od místního duchovního, že je velmi vážně nemocen. O dva dny později, ve čtvrtek 30. listopadu 1944, kapitán pěchoty Jan Slavík zemřel. V červnu 1946 byly jeho ostatky exhumovány, zpopelněny v olomouckém krematoriu a 18. 6. 1946 za vojenských poct uloženy do rodinné hrobky v Přelouči. Jeho odbojové zásluhy byly oceněny posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939, jeho přeložením do skupiny důstojníků generálního štábu in memoriam a v roce 1946 povýšením do podplukovnické hodnosti.

(přejato z publikace Vlast a čest byly jim dražší nežli život, Eduard Stehlík a Ivan Lach, Dvůr Králové nad Labem 2000)