Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nacistické pokusy na lidech - 2/2

16. 2. 2019

Pokusy na vězních v koncentračním táboře Dachau - 2. část

 

z publikace "Medicína na scestí" (MUDr. František Bláha, Praha 1946)

 

 

C. MALARIE

   Po každé stránce byla nejznámější stanice malariová, soukromá pokusná stanice dr. Klause Schillinga, profesora parasitologie na berlínské universitě. Tento již více než sedmdesátiletý, ale tělesně statný známý univerzitní učitel a vědec, nakazil v Dachau ve čtyřech letech na 2 000 lidí malarií. Je známo, že Dachau leží na nezdravé močálovité půdě, kde kromě jiných nositelů infekcí se dobře dařilo i Anophelesu, ačkoliv počasí bylo nejvýš drsné a studené. Tito komáři byli chováni ve zvláštních čtyřhranných zelených síťkových klecích a krmeni jednak mouchami (k tomu účelu bylo zvláštní komando chytačů živých much pro ně, které lovilo po celém táboře), jednak krví zdravých nebo i jiných nejrůznějších nemocných na revíru, bez ohledu na to, na jakou chorobu stonali. Komáři byli jim přikládáni k pití, stejně jako potom malarikům k infikování a dále vybraným zdravým pokusným vězňům k přenášení infekce v síťkách na vnitřní stranu stehen. Do této stanice byli vybíráni vězňové ze všech národů, plemen, každého stáří a konstituce a byla posuzována i po této stránce odolnost a průběh nemoci.

   Prof. dr. Klaus Schilling z Kochova Institutu v Berlíně, který se hrdě hlásil ke svému učiteli Kochovi stejně jako k příteli Ehrlichovi (tenkrát asi ještě nebyla rasová theorie), bádal už od roku 1898 v tropických nemocech. Byl v roce 1899 - 1909 ve východní Africe na výzkumu malarie a Trypanosomias, a pak ještě čtyřikrát na různých místech Afriky a jižní Evropy, až naposled v Africe západní 1933-35. V roce 1940 studoval v Římě malarii a byl tam státním tajemníkem dr. Contim vyzván, aby se vrátil domů, že je potřeba jeho studií i ve vlasti. V prosinci 1941 na vyzvání odjel s prof. Grawitzem a dr. Contim do hlavního stanu k Himmlerovi, který ho zpravil o svém úmyslu kolonisačním, t. j. přesídlit německé rolníky z neúrodných a hornatých krajin Německa do žírných rovin Ukrajiny a k Černému moři. K tomu účelu měl prof. Schilling nalézt nejlepší profylaktickou, imunisační i therapeutickou methodu. Sám si k pokusům vyvolil dachovský koncentrační tábor.

   Chtěl prý najít nejprve ochranné očkování proti malarii inokulací benigní malarie. Je zajímavé, že původně prohlašoval, že pouze lidi očkoval proti malarii, kdežto později připustil, že k imunisaci potřeboval pětkrát až osmkrát infikovat po sobě v delších či kratších intervalech po vyléčení předchozí infekce a myslí, že došel "určitých výsledků", když ve svých záznamech, jinak sporných a příliš optimistických udává, že tohoto výsledku dosáhl u devíti z 1 100 lidí.

   Způsob infekce byl několikerý. Nejčastěji byli přikládáni komáři na rámě či stehna po dobu deseti až patnácti dní. Podle toho byla pak vyvolávána terciana, dupplicata až quotidiana. Jiný způsob byl intracutánní injekcí sporozoitů z vypreparovaných slinných žláz Anophelesa. Konečně přenášel a mísil různé kmeny malarie (kombinované infekce) intravenosními injekcemi z krve t. zv. Stammträgrů, kterých si na stanici a v táboře choval celou řadu. Ti také byli na tom nejhůře.

   Schilling měl celkem 69 druhů kmenů a infekce, které byly nejrůzněji kombinovány. Nejsilnější byl kmen Madagaskar, kterého vstřikováno 5 ccm intramuskulárně nebo 2 ccm intravenosně. Další silný kmen byl Rose, pak Bumke, Fischer, Wiedl a Turner, které vstřikovány výlučně intravenosně, Moningen (Kreta), Meinecke, Samse, Peinkopf, Böhm, Fischer-Cofalla, Majhm, Ilmensee, Moskau a Finnland. To byly nejobvyklejší a z nich nejrůznější křížení.

   Inkubace byla různá, podle kmenů a hlavně podle způsobu infekce. Při kousnutí Anophelesu čtrnáct dní, při intravenosní injekci obyčejně dva dny. V klecích, které byly přikládány, byla obyčejně z dvaceti polovina positivních komárů. Při intrakutánních injekcích sporozoitů byly dosovány dávky podle jednotek: plus minus, plus a dvakrát plus. Obyčejně po deseti dnech začínalo zkoumání, nejdříve jen "dicke Tropfen", pak nátěry na parasity a gamety. U komárů dělány výlučně preparáty nativní. K barvení používal 10 ccm vodného roztoku 7,5 A na 0,5 KH2PO4 + 10 % Na 0,6,1.7 Eosinu, Azur 2,5 g: 10 ccm 96 % Alkoholu + 585 Aq. dest. + 2 kapky Boraxmethylenblau.

   Další testy byly prováděny s lippasou v předpokladu, že jejím rozmnožením v krvi lze zjistit chronickou malarii, t. zv. Pigmentstichem, t. j. melaninovým testem, získaným z malarické sleziny, která byla několikrát sušena a preparována peptonem, kyselinou a natronem. Bylo zjištěno, že hladina lippasy stoupla vždy hlavně za záchvatu. Na těchto pokusech pracoval se Schillingem i prof. Nonenbruch z Frankfurtu. Kromě toho byly konány kontroly a zkoumání haematologická, která vedl samostatně Schillingův asistent po dr. Brachtlovi, dc. dr. Kurt Plöntner, Sturmbannführer. Z vězňů byli na této stanici zaměstnáni preparací a vyšetřováním komárů ing. chem. Branko Diel, vyšetřováním parasitologickým a therapií dr. Adam Cierkowitz, a Schillingovým sekretářem byl MUC Eugen Ost, současně i správcem materiálu.

   Nejčastější byly pokusy imunisace a infekce s krví positivních infikovaných a pak křížení jednotlivých druhů, a to jak intramuskulárně, tak i intravenosně. Byla s neúspěchem zkoušena imunisace aktivní zmírněnou infekcí: až do teploty 37,5 a pak nasazenou therapií exspektativní. Rovněž pokusy imunitním serem nebyly úspěšné. Reinfekcemi a superinfekcemi byly vyvolávány quotidiany až kontinuy s vrcholem temperatury na 39°.

   Způsobů therapie a jejich kombinací měl Schilling přes dvě stě. Hlavní byl chinin 0,5 intravenosně dvakrát až třikrát denně a pak per os 03 a 05 čtyřikrát denně po deset dní. Podáván též 1 g intramuskulárně dvakrát denně; maximální dávky byly 2 g i. v. pro den. Atterbin podáván parenterálně nebo per os sedm dní sedmkrát 03. Plasmochin třikrát 003 až 004 per os. Léčení Neosalvarsanem, které si Schilling nejvíce cenil, užíval 0,5-0,7 intravenosně po čtyři až sedm dnů, nebo 0,45 i. v. po deset dní ve třech seriích. V případě Dumas, kde se vytvořila krásná toxikosa rozsáhlou exfoliativní dermatitidou, bylo dáno čtrnáckrát 0,5. Bismogenol byl aplikován intramuskulárně v obvyklých dávkách. Zvláštní byla léčba horečnatá. Šlo o to, aby po řadu dní byla udržena teplota na čtyřiceti i více stupních (až 42°) a tím vyvolán vliv na infekci. K tomu používáno hodinových opakovaných lázní a Pyrriferu až 2000 J, a to 8-10 injekcí nebo Stimulolu. Při tom docházelo nejčastěji ke kollapsům. Jaký to mělo vliv na řadu latentních infekčních chorob, hlavně tuberkulosy, jichž byla na malarii veliká část, lze si jasně představit. Per os byl podáván též Antipyrin pětkrát 1 g a později Pyramidon 5 g denně až deset dní. V případě Bulkow Pyramidon patnáct dní po 4 g, takže nastal "Kernzellensturz" a haemoglobin byl pod 40%. Jak při Salvarsanu tak při Pyramidonu jsme měli řadu smrtelných otrav. Při Neosalvarsanu to byla typická jaterní atrofie s klinickými a pathologickými známkami akutní žluté atrofie. Schilling sám byl s dr. Brachtlem několikrát přítomen při těchto sekcích a nic proti mému nálezu nenamítal. U soudu tvrdil, že o tom nevěděl a že kdybych ho byl na tyto případy upozornil nebo hlásil, že by ihned s pokusy přestal. Netřeba připomínat, že byly nejen tyto pitvy, ale vůbec i všichni zemřelí, kteří na eventuální komplikace nebo pozdější nové choroby zemřeli, nejen hlášeni, ale čekáno vždy s autopsií až Schilling nebo jeho zástupce přišel. Tak bylo i s Pyraminodem, který v roce 1945 vyvolal v celém revíru velikou sensaci. Věděli jsme již předem o této nové methodě, kterou Schilling urputně prosazoval a v ní pokračoval per os i per rectum, i když pacienti zvraceli a se dusili. Proto jejich hromadná pitva byla velkou událostí, které předcházela (otrávení byli poslední den honem přeneseni na vnitřní oddělení, jak se to dělalo na malarii ve většině smrtelných případů) haematologická a klinická vyšetření. Byli přítomni i všichni ze stanice a velká většina lékařů vězňů (z nich řada univerzitních profesorů) z revíru. Přes to, že si Schilling poslal pro zvláštní opis protokolu, nevěděl u soudu nic o těchto úmrtích a otravách a urputně je popíral. Stejně byly tyto případy individuálně hlášeny šéflékaři a bylo proto velmi ubohé, když dr. Witteler i Hintermayer u soudu říkali, že kdyby byli měli o tom tušení, že by byli se Schillingem "vyrazili dveře". Prvý dokonce vykládal bajky, že myslil, že prof. Schilling na své stanici léčil nemocné malarií už v civilu získanou.

   Zcela novým byl therapeuticky chinolinový preparát Boehring 2516.

   Při všech těchto pokusech byl postup Schillingův velmi urputný a neústupný, k vězňům bezohledný. Neustále vyhrožoval likvidací, psal a podával při každém odporu Strafmeldunky na nemocné i na personál. U soudu řekl, že z 1 200 jen pět jich nešlo k pokusům dobrovolně a že i ty nakonec přemluvil.

   Úmrtnost na malarii byla prakticky nepatrná. Přímo na stanici zemřelo jen sedm lidí, t. j. ti, které nebyl čas honem přenést na jiné oddělení. Jinak zemřelo přímo na malarii nebo její therapii bezprostředně přes čtyřicet lidí. Zato t. zv. komplikacemi, hlavně tuberkulosou, čtyři sta. Lze si to lehce vysvětlit stavem zkoušených a počet jejich by byl mnohem větší, kdyby bylo lze zachytit i všechny, kteří po dříve prodělané malarii zemřeli epidemiemi jistě též v důsledku prodělaných záchvatů a následků na všech orgánech, tak jak jsme je nacházeli při pitvách.

   Tak jako u všech ostatních pokusných stanic, byl z Berlína resp. Oranienburgu počet "Versuchsobjektů" kontingentován. Když chtěl nebo potřeboval měsíčně počet větší, musil experimentátor zvláště žádat. Je ovšem jisté, že často si tyto úpravy udělal v dohodě s šéflékařem nebo komandantem sám. Počet zkoušených byl podle návrhu šéflékaře předložen komandantovi tábora a na jeho rozkaz pak vybral je jmenovitě Arbeitseinsatz. Je sice pravda, že všichni měli být předem vyšetřováni a že se to také formálně, ale velmi povrchně dělalo. Vyšetřoval dr. Brachtl, dr. Plöntner a později Hintermayer, což se ohraničovalo obvykle na ukázání jazyka. Zato byli všichni roentgenováni, což zase bylo málo platné. Předně s ohledem na odbornost roentgenologů to bylo velmi pochybné a pak vůbec neúčinné. Tak jsem našel v chorobopisu přijímaných řadu roentgenových nálezů se sytými, neohraničenými stíny na obou stranách, s "pflaumengrossem" infiltratem apod. Jak to potom dopadlo po horečnatých záchvatech, lze si představit stejně jako u lidí, jichž elektrokardiogramy byly přiloženy s diagnosami: těžkých poruch myokardu, komorovými extrasystolami a insufficiencí koronárních cév. Že nemocní nebyli nadšeni ani celkem velmi nepříjemnou a bolestivou (chinin) léčbou, je též pochopitelné.

   Po prvním dílu therapie byli nemocní propouštěni na blok, posláni do práce a musili chodit dvakrát denně na měření temperatury. Každý švindloval a snižoval horečku, jen aby nemusil zpátky na stanici - s výjimkou hrozícího transportu nebo trestu. V tomto případě se jenom volilo menší zlo.

   Je velmi zajímavé, že ačkoliv v táboře byla řada luetiků, byla opravdu indikovaná malariová kura udělána jen v jediném, náhodou mnou doporučeném případě, kde Ing. N. V., který byl na vnitřním oddělení, i očním řadu měsíců léčen a týrán na nejrůznější nemoce, ač jasně vykazoval známky L III, prodělal konečně důkladnou malariovou kuru. Schilling mu dal 15 záchvatů až do 41,7° a pak ještě pětkrát Neosalvarsanovou kuru. Bohužel výsledek se v tomto případě nedostavil ani po tak radikální léčbě kromě nepatrné úlevy subjektivní, za to značné tělesné zhroucení.

   Jedinou kladnou stránkou těchto pokusů bylo pro vězně, že se mohli po této nákaze po řadu měsíců a roků vyhýbat práci. Bývali drženi na revíru poměrně velmi dlouho jako nemocní a po propuštění chodili dvakrát denně na revír ke kontrole, k měření teploty a při tom nemusili pracovat, nebo později v době totálního nasazení byli používáni k lehčí práci. Pro nás pak po stránce pathologicko-anatomické znamenaly tyto pokusy důkladné obeznámení se s malarií, protože si Schilling na pitvy a pitevní nálezy velmi potrpěl, osobně k pitvám docházel a i když nebyl nikdy spokojen, zvláště s nepříjemnou diagnosou, o kterou jsme se vždy ze všech sil přičiňovali, nakonec se s naším názorem spokojil. I jinak byl profesor Schilling velmi nepříjemným, k vězňům bezohledným a k personálu osobně nelidským šéfem, který si nikdy nevybíral v prostředcích i v řeči i politicky. To mu ovšem nevadilo, že si své práce dal psát od přidělených vězňů-lékařů, tak zejména dr. Adama Cierkowicze a pak jen tyto práce podpisoval a vydával.

   Těžko lze říci, kolik z infikovaných při tak velikém počtu a fluktuaci zemřelo na přímý důsledek malariové infekce a kolik následkem pokusů therapeutických. Byla konána pravidelná kontrola i odešlých vězňů a posílány dotazníky i za těmi, kteří byli později pracovně nebo z trestu překládáni do jiných táborů. Tolik ale lze říci, že většina jich umírala interkurentními chorobami, při nichž ovšem malarická infekce hrála velmi důležitou roli pro insufficienci orgánů, jak to bylo patrné zejména na nálezech jaterních, slezinných i ledvin. Dokonce i sval srdeční měl svou specifickou barvu, takže jsme již makroskopicky při pitvách usuzovali, že dotyčný prošel malariovou stanicí. Byla to veliká řada pozdějších klinických pitev, zemřevších na nejrůznější interní nebo chirurgické choroby a komplikace, kde byla zjištěna malarie a pak dodatečně při pátrání na malarické stanici jsme zjistili, že dotyčný byl skutečně jejich objektem před delším časem. A lví podíl měla malarie zejména v invalidních transportech.

   Tato Schillingova stanice se těšila veliké pozornosti amerických vyšetřovacích orgánů, jak je to patrné v jejich nedávno vydané brožuře "SS-Dachau" stejně jako osoba Schillingova, a zahájili hned podrobné zkoumání těchto pokusů soudními i svými k tomu povolanými lékařskými a universitními odborníky. Bohužel nás při tomto vyšetřování, které mně přineslo několikadenní nepřetržitý výslech, ochudilo o největší část zachovaných statistik, preparátů a dokladů, jimiž jsem při výslechu námi nalezeného a dopadeného profesora Schillinga usvědčoval v jeho málo hrdinském zapírání a podivuhodné zapomnětlivosti.

   Nemusím podotýkat, že vyšetřování i procesní výslech v této kapitole byl pro mne perným rigorosem z parasitologie i toxikologie s ohledem na pitevní výsledky. Na štěstí z této kapitoly se nám podařilo zachránit největší část dokumentárního materiálu včetně celé kartotéky a osobních písemných záznamů a nařízení Schillingových, chorobopisů a statistik. Byla to podivná podívaná, když tento učenec světového formátu na konci svého života (75 roků) dupal zlostí jako dítě, když mu byly předkládány jej usvědčující vlastní rukopisy: "A já myslil, jak mi Hintermayer říkal, že je všechno spálené a oni mi to ukradli, aby mne mohli teď pronásledovat." Ve své dramatické obhajobě nakonec prohlásil: "A kdyby mně dnes Himmler nařídil, abych pokračoval, tedy bych to dělal dál. Snad je něco na tom, že při tom lidé trpěli, hlavně duševní depresí, ale zájem vědy a záchrany milionů před touto nemocí je vyšší."

   A skromně žádal, aby mu dali celý ten materiál, že by ho chtěl aspoň na konci života srovnat...

 

D. STLAČENÝ VZDUCH

   Další pokusnou stanicí, kterou vybudovala v dachovském táboře německá Luftwaffe pomocí pojízdných, motorisovaných, hermeticky uzavřených kesonů s pozorovacím okénkem, byly zkoušky stlačeným vzduchem. Šlo o to, studovat pro seskoky letců a parašutistů působení velikých rozdílů tlaku vzduchu. K těmto pokusům byly vybíráni vesměs mladí chlapci do 21 roku, poměrně silní a úplně zdraví, uzavřeni po deseti až patnácti i více do těchto komor a potom byl uměle stlačován a pak rychle snížen tlak vzduchu až i o několik atmosfér. Následky toho byly lehce pochopitelné: řada embolií a náhlých kollapsů, v příznivějších případech infarkty, apoplexie, haemoptoe a haematemese a četné poruchy psychoneurotické. Pokusy tyto, konané po skupinách najednou, dodávaly do pitevny velmi mnoho materiálu, protože šéf této stanice si obzvláště zakládal na čerstvých, okamžitých pitvách, takže jsme už musili býti vždy předem připraveni do nejposlednějšího před začátkem jejich pokusů, aby donášený materiál byl ihned zpracován. Když po prvé moje diagnosa zněla na embolii vzduchovou, myslil jsem, že se v tu ránu stanu obětí téhož pokusu a skutečně jiný vězeň-lékař, který se neprozřetelně při pitvě, ale pravdivě vyjádřil, byl vzápětí odeslán na trestní transport, z něhož se již nevrátil.

   Experimentátorem byl zde major Luftwaffe dr. Sigismund Rascher, člověk nejnebezpečnější, úlisný a bezměrně mstivý jako bezohledný, jakého jsem za šest let poznal a potkal. Byl to typ opravdového zločince, jinak velmi kultivovaného a uhlazeného společenského chování, a tím nebezpečnějšího, který se netajil svou bezmeznou nenávistí k vězňům. Mne nenáviděl tak od prvního setkání v Totenkamře, že jsem se obdivoval jeho zřetelnému a úlisnému přemáhání se, s jakým snášel při pitvách a na další stanici při pokusech nutnou moji přítomnost, nazývaje mne výlučně: wilde Tscheche. On to byl, který byl hlavním zákazníkem výrobků z Totenkamry, ať již byly z kůže nebo z kostí a byl i jejich překupníkem. On to byl, který mně dopřál výjimečné potěšení, projít plynovou komorou, při čemž jistě nebylo jeho úmyslem, abych se z ní vrátil.

   Teprve u soudu jsme se dověděli, že páni komandanti na Rascherovo pozvání se chodili okénkem do kesonu na trýzněné vězně dívat.

 

E. VODNÍ POKUSY

   Doktor Rascher byl též šéfem druhé stanice na bloku V., která vlastně byla pokračováním pokusů předcházejících. Tam za asistence strážmistra policie, Neffa Waltera, dřívějšího vězně-vrchního ošetřovatele a tak zvaného čestného vězně, Ing. dr. Punzengrubera a Ing. Faixe prováděl nejpopulárnější v táboře pokusy se studenou vodou. Měl jsem vzácnou příležitost vniknout vícekrát k těmto pokusům. Jsa z prosektury a pitev stejně již do věci zasvěcen, byl jsem častěji volán jako chirurg podchytávat při preparací otevřené krkavice a jugulárky, z nichž odebírali Xkrát při pokusech vězňům krev vždy při snížení teploty o každý stupeň. Učil jsem mnohokrát tomuto zákroku asistenta této stanice, mladičkého polského studenta, který byl k tomuto zákroku určen, na našich mrtvolách, to jest vypreparovat sinus caroticus, ale pochopitelně mnohokrát se jim to nepovedlo. Ač by to bylo rychlým vykrvácením vysvobodilo zkoušeného z utrpení, bylo by to zkazilo postup pokusu, který musil být co nejdelší.

   Záležel v tom, že poměrně dobře živení vězni, většinou nováčkové, ponejvíce Židé, potom Rusové, ale i jiné národnosti - hlavně slovanské, byli po několik týdnů vykrmováni zvýšenými příděly potravin na této stanici. Jednoho pak dne ponořeni do velikých několikahektolitrových kádí se studenou vodou se stále tajícím ledem. Proti nevolnosti a utonutí byli v kovovém plováku okolo trupu připoutáni, a to buď oblečeni v civilních, nebo zvláště upravených plovacích šatech, z 80 % ale nazí, vždy se zavedeným kabelovým thermometrem do konečníku a žaludku. Pak postupně sledováno snižování vnitřní teploty těla. Trvalo to u silnějších lidí často řadu hodin, než teplota začala klesat znatelně pod 34 stupně a níže. U slabších to šlo ovšem rychleji. Při nevolnosti nebo kolapsu byly jim vstřikovány příslušné léky a po poklesnutí teploty o každý stupeň byla jim odebírána krev již předem zavedenou kanylou jak ze žil, tak i z krčních tepen. Přitom byla odebírána i moč. V přilehlé chemické laboratoři chemikové-vězni ihned zkoumali hladinu krevního cukru, vápna, dusíku atd. Pokus pokračoval buď až do smrti, která nastávala u největší části po šesti až osmi hodinách průměrně při teplotě 28 až 25 stupňů. Ale někdy odolával zkoušený i 36 i více hodin a rekordního minima vnitřní teploty, ovšemže těsně před smrtí, bylo dosaženo 19 stupňů Celsia.

   U některých případů (to bylo vždy již předem stanoveno a řídilo se to obvykle sympatiemi a náladou doktora Raschera), byl pokus zastaven a zkoušení byli opětně oteplováni. Dálo se to mechanicky třením, aktivními i pasivními pohyby, zářením (horským sluncem) nebo elektricky diathermií a různými thermofory. Speciálním pokusem bylo oteplování "živočišným" teplem. K tomu účelu byly chovány na stanici prostitutky-vězeňkyně, které takového prostydlého vězně vzaly mezi sebe do lůžka a musily se snažit jej co nejvíce zahřát. Přitom byly zkoumány i okolnosti a známky sexuální a návrat schopnosti souložit. Tato část pokusů budila zejména u návštěvníků, pro něž byla veřejně předváděna, největší zájem a pan Reichsführer SS Himmler vydržel se po tři hodiny tímto divadlem velmi dobře a živě bavit.

   Z těchto pokusů jsme zejména dostávali čerstvé mrtvoly, či lépe řečeno teprve umírající, vytažené přímo z vody na pitevní stůl, když ještě větší část orgánů byla v činnosti. Ještě pracující orgány byly v zatemněné a slabě osvětlené pitevně vcelku vyjímány, a to okolí čtvrté komory mozkové, hypophysa a epiphysa, krční a hrudní sympatikus (Grenzstrang), játra, pankreas, varlata a nadvarlata, části svalu srdečního, ledvin a příčně pruhovaného svalstva končetin. Dr. Rascher měl i k této práci svého speciálního prosektora - vídeňského medika Schneeweise. Tyto části byly ukládány in vivo do zatemnělých a ještě zabalených a zapečetěných sklenic a SS-kurýry bezodkladně odesílány k dalšímu studiu do pathologických ústavů mnichovských, jejichž šéfem byl zástupce Reichsgesundheitsführera dr. Contiho. Zejména tyto pitvy, které inscenoval dr. Rascher s jakousi theatrálností, působily na každého, kdo jim byl přítomen, opravdovou hrůzou. A chodili k nim i cizí hosté-lékaři a profesoři, jichž jména jsou mně ovšem, bohužel, neznáma, ale podle řeči byli z různých ústavů a universit. Tak přicházela k řeči kromě Mnichova a Berlína i Vídeň, Bonn, Heidlberg a Köln. Ovšem, to musili být jen ti nejspolehlivější. Tak na příklad ani šéflékař tábora a SS-lékaři z revíru nebo SS-nemocnice neměli k těmto pitvám přístupu.

   Je přirozené, že z obětí této stanice se nedostal nikdo zpátky. U přerušených a tedy zachráněných případů bylo vždycky učiněno opatření, aby dotyčný co nejrychleji z tábora vůbec zmizel. Jedním z jakýchsi opominutí se stalo, že (pokud se mi podařilo zjistit) jediný mladý Slovinec a jeden polský klerik tomu ušel, respektive se ztratil v táboře; ale zůstali po pokusu úplně zhroucení tělesně a onen Jihoslovan dementní. Byl představen Američanům, bohužel nemohl toho mnoho vypravovat.

   Je zajímavé, že nakonec celá tato činnost slavného experimentátora, osobního přítele Himmlera a pověstné Schwester Pia (Obergruppenführerin a Blutordenträgerin, která měla v Dachau mocný vliv) skončila věcně i osobně velikým debaklem. Lékařská rada v Berlíně, která v roce 1944 posuzovala zaslané výsledky Rascherových pokusů po stránce lékařsko-vojenské, je prohlásila za nicotné už svým základem.

   Nezachránil se ani novými pokusy, které prováděl s Ing. Faixem v krematoriu nastřikováním čerstvě amputovaných údů svým obětem, které byly vzápětí spalovány.

   Jeho konec byl úměrný jeho činnosti. Byl uvězněn v r. 1944 pro různé trestné činy se svou manželkou. Byl propuštěn, ale chycen gestapem při pokusu přechodu švýcarských hranic, když už cítil horkou půdu pod nohama a uvězněn v dachovském bunkru. 28. IV., den před osvobozením, byl ve vězení Oberscharführerem Bongarztem zavražděn střelnou ranou do týla a břicha a kapem Mahlem jako poslední spálen v krematoriu jako nepohodlný svědek, z vyššího rozkazu.

 

F. VYŠETŘOVÁNÍ JATERNÍCH CHOROB

   Současně s těmito pokusnými stanicemi působil na revíru v Dachau Hauptsturmführer dr. Brachtl, Moravan ze Šumperku, který studoval v Praze. Dělal zástupce šéflékaře, asistenta a občasně i zastupoval nepřítomného profesora Schillinga na stanici malarické, ale sám prováděl pokusná pozorování nemocí plicních a později jaterních. Zkoumal pathologii epidemické hepatitidy, která na podzim 1942 a v zimě 1941 se rozmohla v Dachau velikou měrou, avšak na štěstí nebyl její průběh příliš vážný. Pamatuji jen několik málo úmrtí ze sta případů. Dr. Brachtl si vybíral ze starých záznamů všechny, kteří tenkrát onemocněli (tyto pokusy byly konány na podzim 1942), dále všechny, kteří současně leželi nebo chodili se žloutenkou, ať už z jakýchkoli důvodů, nebo i jinými zažívacími obtížemi a konečně předvolal jako kontrolní serii řadu zcela zdravých. Všem těmto byla prováděna serie jaterních punkcí, která zejména na počátku přinesla s sebou řadu katastrofálních nehod. Měli jsme na pitevním stole perforace žaludku a střev, profusní krvácení do břicha nabodnutím nebo poškozením velkých cév, kollapsy atd. Ale i ti šťastnější, kteří tuto velmi nepříjemnou kuru poměrně šťastně absolvovali, si stěžovali po každé punkci na záchvaty kolikovitých bolestí až 2-3 dny trvajících. Podařilo se mně zmocnit se více než půl druhého sta chorobopisů této stanice, která neměla své pacienty oddělené, nýbrž leželi mezi ostatními na světnicích revíru, hlavně na vnitřním oddělení. Punktáty byly posílány do ústavů do Mnichova, dílem prohlíženy dr. Brachtlem samotným, i s obvyklými ostatními zkouškami moče a krve. Nikde jsem nenašel, že by byl pan experimentátor došel k nějakému důležitému positivnímu výsledku. U tak zvaných epidemických hepatitid (pokud lze ovšem věřit jejich histologickým nálezům a závěrům) byla již z velké většiny restituce tkáně ad integrum, která se nijak nelišila od nálezů vyšetřovanců zdravých. U akutně i chronicky nemocných pak přinášela obvyklé nálezy onemocnění katarálního městnání, pochodů degenerativních a zřídka atrofických, jak to bylo u těch, kteří také náhodou prošli stanicí malarickou nebo dokonce byli léčeni Salvarsanem. Takových si dr. Brachtl také vybral celou řadu. Vcelku lze říci, že to všechno bylo pouze bezúčelné trápení lidí s tou jedinou výjimkou, že umožnilo panu dr. Brachtlovi pohodlný a nerušený tříroční život v táboře bez fronty pod rouškou vědecké práce.

 

G. MOŘSKÁ VODA

   Další pokusnou stanicí, při níž si lze lehce domyslit účel zkoumání, to jest vyhlídky leteckých trosečníků na širém moři, ale těžko jejich výsledek, bylo zkoumání výživy mořskou vodou. Vedoucím zde byl prof. dr. Beigelberk z Vídně. Zde byl postup velmi prostý a jednoduchý. Padesát až šedesát lidí bylo uzavřeno a velmi přísně střeženo na oddělení I/1 bloku revírního a po týden živeno zvýšeným přídělem potravin. Po celý pak příští týden zůstali o hladu a žízni s výhradním požíváním mořské vody. Vyšetřovaní byli předem velmi podrobně prohlédnuti a zkoumáni a za pokusu musili jak na moč tak i na velkou stranu chodit do zvláštních nádob, které byly neustále zkoumány, stejně jako krev a sliny. Některé serie těchto pokusů skončily revoltami při pokusech zkoušených dosíci potravy tajnou a illegální cestou. Bylo to již v roce 1944, kdy kázeň byla značně uvolněna. Ovšemže tyto vzpoury se vybily pouze na vězních ošetřovatelích, kteří vlastně za nic nemohli, ledaže zbytečně horlivě vyplňovali rozkazy zkoušejícího německého námořnictva.

   K zajímavosti těchto pokusů patří i jejich osud při soudním posuzování. Obhájci se totiž ohradili proti mým obžalobám v tomto případě, protože prý cikáni nebyli národem, který stál s Německem ve válce!

 

H. AHNENERBE

   Poslední co do časového sledu byla tak zvaná "Ahnenerbestation", která byla vlastně nástupcem, jak co do místa tak i času, stanic dr. Raschera a byla vedena původně jeho spolupracovníkem a později nástupcem Sturmbannführerem dr. Kurtem Plöntnerem z lipské university, před tím asistentem na malarické stanici. Byl to původně podnik čistě laboratorní, který se však postupem času rozrostl ve velkou průmyslovou výrobnu se vším příslušným strojovým a farmaceutickým zařízením. Její centrála byla teprve v roce 1944 vybudována na březích Bodamského jezera u Friedrichshafenu, kam byly posílány i odborné síly (ošetřovatelé, chemici a mechanici) z našeho tábora, stejně jako i dodavatelé hlavní výrobní suroviny - lidské krve, to jest vězni. Teprve týden před osvobozením tábora byly narychlo tam převezeny zbývající laboratoře, stroje, experimentátoři i dílovedoucí. V podstatě šlo o výrobu haemostatických léků, tablet i injekční látky pro německou brannou moc při válečných zraněních. Jako dodavatelé krve, respektive krevního sera, byli na stanicích chováni hlavně Rusové a Poláci, jejich defibrinovaná krev byla smíchána s vitaminy, pektinem a extrakty z odpadků ovoce. Z toho byl extrahován jednak haemostyptický tabletový preparát "Polygal" a podobný injekční prostředek "Styptoral" a ze zbytků vyráběno mýdlo a různé výživné pasty. Přitom za určité výhody a úlevy byly využívány nejrůznější patenty vězňů chemiků, s nimiž to dr. Plöntner uměl. Upadl nakonec do francouzského zajetí a s ním i cenný materiál, který si odvezl ze stanice malarické.