ZLOČINY NACISMU

POKUSNÁ STANICE

A. Chirurgie

   Přistupme k pokusným stanicím, které se staly specifickým úkazem dachovského tábora a které zaujímaly nejvíce naši mysl a nadělaly nám nejvíce starostí.

   První z nich byla stanice chirurgická. Nebyla pokusnou stanicí v pravém slova smyslu. Byla učebnou v první době individuálních případů, vybíraných pro pány šéflékaře a SS-chirurgy dr. Langa a dr. Mürmelstatta. Teprve za tohoto postupem času se stala masovou stanicí v pravém slova smyslu. Již za dr. Langa bylo to zařízeno tak, že každý nově příchozí do tábora byl hned při příjímání velmi podrobně vyslechnut, měl-li kdy nebo má nějakou chorobu, zejména takovou, kterou by bylo možno operovat. Byly to zejména stížnosti, týkající se traktu zažívacího, které u lidí prošlých několikaměsíční nebo několikaroční dobou vězeňskou byly snadno pochopitelné. Takový vězeň byl v několika málo dnech nebo týdnech zavolán k důkladnému vyšetření, jaké bylo na příklad moje, a i když byl nález zcela negativní (protože to bylo konec konců vedlejší, když uvážíme, kdo vlastně rentgenoval), vždy se našel důvod k "nutnému" zákroku. Vzpomínám si na jeden ze sta případů na vzácného člověka - Jana Čecha, tajemníka z Olomouce. Přišel do tábora v poměrně výtečném stavu. Vždyť byl do té doby vrchním kuchařem v Sušilových kolejích v Brně a odtud jsme se znali. V nejtěžších chvílích výslechů t. zv. vojenské akce moravské se o nás všechny s celým svým kuchyňským štábem mnoho zasloužil. Cítil se zcela zdráv a vážil 88 kg. Vyslovený atlet, kypící zdravím. Při příchodu si vzpomněl a bohužel i udal, že měl kdysi před dávnými lety žloutenku a že to jeho ošetřující lékař tenkrát označil za zánět žlučníku. A tak to bylo i zapsáno. V táboře se cítil zdráv, snášel dobře všechno i tu nejnestravitelnější stravu, až byl zavolán k vyšetření. Ležel jsem tenkrát při chystané mé vivisekci naproti němu na témž pokoji a viděl jsem náhodou indiskrecí jeho snímek s náplní Tetragnostu. Žlučník byl zaručeně vzorně normální. Pan šéflékař však usoudil a rozhodl, že se jedná o veliký kámen a proto se musí ihned provést cholecystektomie. Informoval jsem ho o operaci, do které samozřejmě neměl žádné chuti. Měl tenkrát přijít na řadu ihned po mně. Ale v ten den mým případem nastalo takové vzrušení a pak šéflékař byl tak "otráven", jak prohlásil, že již ten den ani následující neoperoval a můj milý kamarád přišel na řadu až třetího dne. Nic mu nepomohlo. Historie se vždy neopakuje, třebas že chtěl použít mé methody. Jak mně sdělil asistující student-vězeň, nebylo na žlučníku nic; ale přesto byl vyňat, provedena pomocí katetru plastika choledochu i cystiku s drenáží navenek a jako vedlejší výkon připojena ještě appendektomie(25). Hojení bylo provázeno obvyklým velkým hnisáním a horečkami, které ale nakonec přece jenom zdolal jeho mohutný organismus, a tak mu zůstala jako památka široká dehiscentní(26) hluboko vtažená jizva, nejméně 40 cm dlouhá. S tou ovšem musil jít pracovat, nechtěl-li se stát invalidou. Dostal se zase do kuchyně, ale při nošení těžkých pytlů a košů ze skladiště asi právě rok po operaci byl donesen na revír s prudkými typickými ileosními(27) příznaky. Protože to byl akutní případ chirurgický, byl položen na internu. To bylo pravidlem. S typickým obstrukčním ileem(28) byl "pozorován" až do svého posledního vydechnutí. Za jeho obdukce jsem byl již v Totenkamře: úplná obstrukce střev se silnými svazky jizev a srůstů v pravém nad- i podbříšku, gangraina(29) střev a diffusní peritonitida.(30)

   To byl jeden ze set podobných případů. Všechno bylo operováno. Jeden den bylo na příklad osm operací žaludku samý Billroth I, druhý den o nic méně Billroth II, pak kombinace, Krönlein, Finkelstein(31) a zase cholecystektomie, appendektomie a hernie(32), tyto poslední dvě zpravidla se sterilisací(33), to jest resekcí ductů, nephrotomie(34) i nephrektomie, z tuberkulosního oddělení pak thorakoplastika(35) a hlavně strumy(36) - to byla Langova specialita. Všechno šlo vždy v seriích.

   A když to tak dobře běželo v malém, za dr. Mürmelstatta to bylo ve velkém. Kapo revíru došel na blok a vybral z pracujících zdravých lidí 30 - 40, které uznal za způsobilé k určité operaci. Tak lidé, kteří už léta v táboře bez obtíží těžce pracovali, všechno snášeli, se najednou dověděli, že mají velký vřed žaludeční nebo kámen v ledvině, žlučníku nebo velmi nebezpečnou kýlu, strumu, ač neměli více než 38 okolo krku a nikdy na sobě nic nepozorovali. To jen tak všeobecně. Bylo by skoro nekonečné vypočítávat a popisovat chirurgické výtvory a umění jednotlivých adeptů německého SS ranhojičství. Největší a hlavní jejich ctností byla vždycky důkladná odvaha a úplný nedostatek jakéhokoliv svědomí anebo dokonce odpovědnosti. Vzpomínám si jen na Obersturmführera dr. Jägra, již staršího, v civilu zubního lékaře, jinak slušně a pokojně vyhlížejícího, který se ale k neštěstí mnoha set svých obětí rozhodl, že bude chirurgem. To nebyly chirurgické pokusy, nýbrž rozsáhlé "heroické" devastace ty jeho i nejjednodušší incise(37) a kontraincise s drenážemi při zcela nepatrných furunklích a abscessech(38), přímo provokativně zbytečné amputace prstů i údů bez jakékoliv indikace, takže i dokonce tehdejší Chefarzt dr. Volter, takto jinak také odvážný a už starší adept chirurgie, který býval trochu přístupnější náladě a humánnějšího pojímání vždy po požití většího kvanta alkoholu - se toho hrozil a konečně dr. Jägra z tábora odstranil.

   Jiný z těchto výtečníků se specialisoval na thorakoplastiky. Byl jím mladý, sotva promovavší Obersturmführer dr. Richter. Byla to pro odborníka hrůzná podívaná s neslavnými konci i když po zkušenostech se později omezoval pouze na frenikoexairesy(39). Ale často frenikus nenašel, ale operovaný smrt ano.

   Jak rychle taková erudice chirurgická pokračovala, znázorňuje případ dr. Kahra, který za mé doby na operačním sálu přišel jako Obersturmführer rovnou ze štyrskohradecké SS-akademie (kde bylo celé studium zkráceno na pět semestrů). Nedovedl tenkrát při operaci ani háky držet a pincetu použít. Za měsíc už dělal operace a za dva i žaludky a střeva docela odvážně.

   Vzpomínám na jiného velmi statečného Hauptsturmführera dr. Ramsauera, který se nezastavil před žádným chirurgickým problémem. Při cystoskopování mu náhle nemocný zemřel a byl donesen mně na stůl. Našel jsem kompletně utržený pravý močovod (dr. Ramsauer si stěžoval, že nemocný byl při vyšetřování moc "nepokojný") a vykrvácení do dutiny břišní. Ovšemže, jako vždy, jsem byl hlavním vinníkem sám, protože jsem to našel.

   To byli lékaři. A co bylo možné potom čekat od laiků, kteří od motyky, kladiva či pera byli postaveni na operační sál, aby asistovali, narkotisovali a převazovali, ale též sami operovali na operačním sále jako v ambulanci a často bez narkosy (za kapy Heydena leda nějakým tím direktem), amputovali, řezali a zašívali. Zde se pak ukazovali skuteční hrdinové mezi řezanými i řezajícími, protože sebeznatelnější povzdech byl na místě splacen a pan operatér nesměl být rozčilován.

   Zažil jsem to počátkem roku 1942, kdy v sibiřských mrazech na plantážích mně omrzl prst a následnou infekcí nastala paronychie(40) ukazováku pravé ruky. Kapo Zimmermann na ambulanci ihned rozhodl pro amputaci celého prstu a byl jsem určen čekat na konec ambulance. V návalu podařilo se mně zmizet a pomocí našeho mladého ošetřovatele Zámečníka jsem se zmocnil nůžek a provedl jsem si rychle exunquentaci(41) sám. Taková kozačina jim zase imponovala a byl zachráněn prst i já.

   Jinak se tam našli tu a tam přece jen trochu svědomitější, ale hlavně ctižádostivější jedinci, kteří se chtěli ukázat zvláště před námi. Chirurgičtí adepti dr. Richter a dr. Plazza nás v prosektuře vícekrát poctili svou návštěvou, aby si aspoň jednou operaci udělali na připravené mrtvole. Třebaže s lidského hlediska bylo potřeba jejich snahu pochválit, neměli jsme právě jejich návštěvy rádi. Předně nemohli jsme vůbec častější SS-návštěvy v naší "tiché domácnosti" potřebovat a silně nám zacházely vždy do našeho pracovního i ostatního rozvrhu dne. Ale vždycky jsme trnuli hrůzou, když jsme se dívali na jejich techniku, na příklad střevní nebo kostní při trepanacích(42), a uvědomili si, že již příští den budou na místě mrtvol pod jejich rukama ležet živí naši kamarádi. Domnívám se, že bylo dost lidí, kterým jsme zachránili život i zdraví tím, že jsme oněm operatérům připravovali úmyslně nejubožejší mrtvoly, které odmítali pak použít, a tak byla často odložena nebo někdy i vypuštěna mnohá připravená jejich operace. To bylo totiž v době, kdy již na operační sál byli přiděleni od konce roku 1943 lékaři vězni a záleželo tedy na tom, aby se SS-lékaři před nimi příliš neblamovali. Ke konci začali se k nám chodit učit i SS-lékaři z ambulance ušní, která byla stejně jako oční sice již dávno v revíru zařízena na bloku B, ale opatřována silami úplně nekvalifikovanými. Teprve v poslední době převzal oční oddělení odborník vězeň, Francouz dr. Roche, a ušní oddělení náš lékař dr. Hugo Schreiber, primář z Mukačeva.

B. Phlegmony

   Medicinsky nejbližší byla chirurgii pokusná stanice v pravém slova smyslu, stanice flegmonová, umístěná na třetím oddělení I. bloku. Začínalo to na chirurgickém oddělení, kde na septickém operačním sálu páni Sturmbannführer dr. Schütz a Obersturmführer dr. Babor injekčními stříkačkami vytahovali tekutý hnis z flegmonů a abscesů bez předchozího bakteriologického nebo jiného vyšetřování materiálu a ihned vstřikovali po desíti i více kubících intravenosně či intramuskulárně pokusným zdravým obětem, obyčejně polovici čtyřiceti a čtyřiceti vězňů. Tito byli vybíráni skoro výlučně z řad kněží. Bylo to z toho jednoduchého důvodu, že faráři, zejména polští, byli z valné většiny do tábora přivezeni přímo z kostela, fary či kazatelny v hromadné akci, v poměrně dobrém stavu výživy a byly proto u nich poměry k pokusům normální a rozhodně příznivější, než u sešlých a vyhladovělých živoucích mrtvol táborových. Netřeba připomínat, že byli bráni k pokusům jen kněží neněmečtí. Hlavně polští kněží v mnoha stech doplatili na to svými životy, dále faráři holandští a čeští. Vzpomínám si, jak se podařilo některé z našich, když už byli k pokusu vybráni, illegálně nebo protekcí v poslední chvíli zachránit - ovšem za cenu, že za zachráněného tam do počtu spadl jiný nešťastník, nám neznámý. Smíchovský farář dr. Hájek a P. Zámečník poměrně rychle a bez příliš dlouhého trápení podlehli rychlé generalisované sepsi, zatím co jiní i přes rok bojovali o svůj život v nejhroznějším utrpení. Pražský farář Horký odnesl snad jediný ze známých tuto pokusnou stanici po jeden a půlročním utrpení jen amputovanou celou dolní končetinou. V té době byly prováděny pokusy ještě v omezeném rozsahu.

   Později podle návodu Reichsarzta Standartenführera dr. Lollinga, prof. Grawitze z Berlína a pod jeho dozorem bylo postupováno bezohledně a schematicky. Z každých čtyřiceti vězňů po intravenosní a stejně tak po svalové injekci byli po deseti rozděleni postižení do skupiny léčení chirurgického, allopatického, biochemického a homeopatického. Léčení bylo prováděno pod dozorem vrchního ošetřovatele Stöhra, který se při tom stával pokud možno ještě nešťastnějším a nervosnějším, za neustálého dozoru odborníků lékařů, biochemiků a homeopatů, docházejících dozorů z úřadů SS, vojenských, vědeckých i universitních. K tomu účelu byly pohotově i veškeré laboratorní pomůcky, celý postup byl neustále při ošetřování, operacích, převazech, až do pitvy fotografován a popisován. Pitvy byly námi prováděny zpravidla za účasti celého konsilia dotyčné stanice. Ne k jejich cti, ale k jejich chvále musím říci, že se nepamatuji, že by někdy tito učení pánové, i když byli našimi nálezy a závěry velmi často nepříjemně dotčeni a zklamáni, nás někdy opravovali. Nepolemisovali, nýbrž dokonce velmi často úmyslně zahrocené naše dedukce a závěry bez výhrady uznali a spolkli, někdy i vymlouvali. Kolik je z toho potřeba připočítat na účet jejich neznalosti, nesvědomitosti nebo ledabylosti, lže těžko rozhodnout.

   Tak jako při všech pitvách z pokusných stanic, zejména pak ze stanice vodních pokusů dr. Raschera, který byl i v tomto směru nepřekonatelným režisérem, byla z počátku vždy při pitvách učiněna mimořádná bezpečnostní opatření, aby nikdo nepovolaný se nic o tom nedověděl, ani revírní personál. Mrtvola byla do pitevny přinášena zahalená, za vojenské asistence, přímo před započetím pitvy, když již musilo být všechno do puntíku připraveno. V okolních barácích musila být uzavřena okna, tak jak tomu bývalo obvykle při hromadných popravách střílením, všechny příchody k Totenkamře byly obsazeny ozbrojenými hlídkami a ani z personálu v prosektuře nesměl být nikdo přítomen, kromě pitvajícího a jednoho pomocníka. Všichni ostatní musili zmizet a zatemněná pitevna byla naplněna jen zájemci zasvěcenými.

   Chirurgická therapie na této stanici záležela sice v obvyklém léčení, ale tato léčba byla zahájena až 48 i více hodin po injekci, když již oběť byla ve vysokých horečkách. U některých, zejména po intravenosních injekcích, se dostavovaly třesavky a čtyřicetistupňové horečky už za jednu až tři hodiny s ostatními příznaky celkové sepse nebo se už po několika hodinách při intramusculárních injekcích objevovaly infiltráty(43) a bouřlivé příznaky místní i okolní. Pokusil jsem se ještě v době své krátké činnosti na operačním sále, když již tyto pokusy běžely, tajně vzápětí po injekci Friedreichovou excisí(44) a místní aplikací sulfonamidů zabránit dalšímu postupu infekce po injekci intramusculární. Je samozřejmé, že pro tuto therapii bylo pramalé porozumění a bylo ty to málem dopadlo špatně pro obě strany. Zachráněný dostal novou injekci a mně samozřejmě nebyla dána příležitost k podobným dalším vlastním pokusům. Tak byly konány ještě za mé přítomnosti a spolupráce s časnou "Entlastungsincisí"(45) ve stadiu rozsáhlé infiltrace nebo později po kolliquaci(46) incisí s drenáží a případnou kontraincisí, k níž vlastně docházelo později v každém případě, a k zákrokům dalším až k amputacím částí nebo celé končetiny a pak jedné po druhé, rozsáhlým incisím a excisím metastatických abscessů(47) a phlegmon povrchních i vnitřních, laparotomií(48) s drenážemi, resekcí(49) žeber a trepanací. Rány byly jednak denně vyplachovány nejrůznějšími desinfekčními prostředky, či zaprašovány a místně léčeny sulfonamidy. Přitom ovšem celkový stav organismu udržován všemi možnými kardiaky a toniky, vitaminy tak, aby vydržel co možná nejdéle, a pokus byl nejdokonalejší až do té autopsie, které se stejně jako ve skupinách ostatních a vlastně ve všech stanicích až na nepatrné výjimky vyhnuli jen ti, kteří po té celé prodělané kalvarii končili na invalidním bloku a v invalidním transportu.

   Pro nás, kteří jsme od roku 1939 byli bez jakéhokoliv styku s lékařskou vědou, to znamenalo naše první setkání s chirurgickým použitím sulfonamidů v takové míře a mohu říci, že nehledě k okolnostem, nemohli jsme se těmito výsledky nadchnout, které ani naprosto neodpovídaly tomu, co si páni experimentátoři zapisovali do svých dekursů a co patrně jejich propagandisté pak do světa rozhlašovali.

   Skupina allopathická byla vlastním sulfonamidovým oddělením. Parenterálně(50), perorálně i per rectum byly podávány nejrůznější značky eberfeldského Domaghova arsenálu. Hlavně intravenosně Tibatin a Eleudron.

   Původně byla celá stanice phlegmonová zařízena jako zkušební profylaktická. Skupinám po 30 až 40 lidech byl dáván profylakticky po tři dny Tibatin, třikrát intravenosně 10 ccm, a pak infikováni. Bylo patrné, že infekce pak naočkovaná probíhala slaběji. Přitom byla therapie sulfonamidová doplňována vždy injekcemi vitaminu (hlavně Cebionu), též hodně užívány injekce vitaminu E a hormonů (Progynon B a Testiviron), kromě natriumchloridů v infusích(51).

   Zprvu nejužívanější Prontosil se ukázal všeobecně slabým prostředkem i v největších dávkách. Nesmíme však zapomenout, a to platilo o všech skupinách phlegmonových pokusů zásadně, že therapie byla nasazena až třetí nebo čtvrtý den, když se buď dokonale vyvinuly infiltráty, nebo příznaky celkové otravy.

  Tibatin byl aplikován pravidelně dvakrát denně po deseti kubících a při známé technice experimentátorů jsem viděl řadu těžkých kubitálních phlegmon a gangrain. Těžko říci, co bylo zde na účet septické techniky a co bylo způsobeno chemismem preparátů, vstřikovaných paravenosně. Pamatuji, že někdy byly celkové výsledky nápadně okázalé. Ovšem jen co do horečky a celkového stavu nemocného, ale nikdy co do zastavení procesu. Snad jen to možno přiznati, že se průběh infekce tím značně zpomaloval. Ale vím, že tak jako při ostatních skupinách přes léčení sulfonamidy, kde později byly dávky změněny na léčení sulfonamidy, kde později byly dávky změněny na léčení "štosové"(52), jsme nacházeli při pitvách stejně generalisovanou septikopyaemii ve svalstvu, tak jako ve všech orgánech břišních, hrudních, ve hlavě i v kostech, a to samozřejmě tím více, čím měl případ vleklejší průběh. U těch nejvytrvalejších pak už bylo dokonce těžko rozhodovat, zda tu šlo o smrt sepsí či vlastně následnou celkovou degeneraci orgánů nebo insufficiencí parenchymu(53) a tkání (hlavně svalu srdečního, jater a ledvin), nebo onemocnění sekundárních, hlavně hypostatických zápalů plic.

   Poměrně pro nás nejzáhadnější byla skupina biochemická. Vedl ji biochemik dr. Kieselwetter s prof. Lauerem z Mnichova. O tyto pokusy také projevoval prof. Grawitz vždy největší zájem. Bylo současně zkoušeno i biochemické léčení nefritid(54) a oedemů(55) vůbec, ba i řada případů malarie byla na tomto oddělení pokusně léčena.

   Therapeutikem zde bylo celkem dvanáct různých preparátů v soluci či v pilulkách. Byl to hlavně Ca-phosphat, Ca-fluid, K-Ph, Ca-Mg a nejvíce silikáty. Dosovány byly po hodině 5 ccm tekutiny, nebo po čtyřiadvacet hodin každých pět minut jednu pilulku a potom po tři dny šest denně a sestupně až na tři. Vše bylo velmi bedlivě podle hodin zaznamenáváno ve dne v noci na zvláštní dekursy. Tyto kury byly opakovány, pokud to nemocný vydržel, několikrát. Nemocní dostávali dříve či později velmi značné dyspeptické(56) obtíže, končícím úplným nechutenstvím a následnou slabostí, která ovšem podporovala spíše než zabraňovala postupu infekce. V řadě pak případů byla charakterisována velikými krvavými průjmy a zvracením. Při pitvě u každého bez výjimky jsme zjistili veliká překrvení a poleptání sliznice zažívací, povrchní u případů akutních, ale častěji hlubší ostrůvkovité a splývající výrony krevní na kardii(57), pyloru, ve dvanácterníku i na tenkém střevě - podle toho, jak který případ odolával septické infekci a jak dlouho užíval. V řadě případů jsme našli ulcerosní gastritidy(58), duodenitidy(59) a enteritidy(60) a pamatuji více perforací(61) a rozsáhlých destruktivních(62) forem s gangrainami střev. Na játrech a ledvinách byly samozřejmě vždy degenerativní změny (tuková a amyloidní - 63) v této skupině znatelně pokročilejší než u ostatních. Iktery(64), protože septické, vyskytovaly se ovšem ve skupinách. Vždyť téměř po každé šlo bakteriologicky o haemolytické streptokokky a stafylokokky v průvodu nejrůznější pyogenní flory. Připomínám, že při každém takovém pokusu byly všechny skupiny naočkovány hnisem z jednoho a téhož případu.

   Nejjednodušší, ač ve svých výsledcích stejně neúspěšné, jak jest samozřejmé, bylo léčení homeopatické. I to mělo své odborníky, felčary-homeopaty k disposici, kteří se vůbec na revíru dachovském a v celém táboře těšili veliké vážnosti, zvláště u německých a polských vězňů, a z té doby až do konce se uchovaly čajové kuchyně s nejrůznějšími bylinkami a prostředky i v době dávno po ukončení těchto pokusů, vlastně až do osvobození. V poslední době zásluhou polského lékaře dr. Fialkowského, který před válkou homeopatii odborně studoval v Heidelbergu a ve Švýcarsku (současně s t. zv. oční diagnosou na duhovce), byla homeopatie zaměřena na všechny choroby traktu zažívacího a vyměšovacího. Tak jako léčení sepsí, nepřesvědčila nás ani tato therapie čaji a baňkami, které bývaly visitkou každé mrtvoly z tohoto oddělení - o jejich vychvalovaných přednostech. Mělo ve skutečnosti jedinou lidskou výhodu, že nemocní, díky čaji, to jest převařené vodě, netrpěli tolik žízní, jako na odděleních jiných, protože byl přísný zákaz pití tak zvané dachovské pitné vody, která byla nedokonalým filtrátem svrchních vod dachovských rašelinišť. Ona byla jistě i pravým původcem veliké většiny epidemií střevních a žaludečních.

   Vcelku lze říci, že tato pokusná stanice phlegmonová znamenala co do fysického i duševního utrpení maximum všeho pomyslitelného a jistě tito kněží všech svých církví stojí jako velicí hrdinové a mučedníci proti vybledlé slávě všech mučedníků všech časů od dob Neronových a Diokleciánových až přes španělskou inkvisici a středověk.

   Stejně stojí za zmínku, že v táboře samém jen poměrně velmi málo lidí mělo ponětí o této stanici jako o stanicích ostatních, které byly daleko více populární.

   Je přirozené, že s těmito pokusy si při procesu neodborníci nejvíce nevěděli rady. Tak byl proti mně obhajobou volán jeden americký lékař, který byl vyzván, aby popsal a vysvětlil, co je to "umělá (arteficielní) phlegmona". Odpověděl prostě: "U nás v Americe máme jen jednu phlegmonu. Tahle je nový evropský vynález."

      Nemusím připomínat, že při těchto kapitolách jsem měl pernou příležitost skládat v křížových výsleších znovu mnohonásobná rigorosa, či chcete-li konat extense, než Američani pochopili všechny tyto vědecké a kulturní vymoženosti a pojmy.

   Typické proto byla znalecká otázka vyšetřujícího soudce: "Řekněte nám, pane doktore, kolikrát jste vy ve své dlouholeté praxi dělal takové pokusy a vstřikoval lidem hnis?" Odpověděl jsem mu překvapen: "To bych u nás mohl udělat pouze jednou a pak bych byl buď v blázinci anebo na šibenici a myslím, že tak to je na celém světě." Byl s touto odpovědí velmi spokojen.

C. Malarie

   Po každé stránce byla nejznámější stanice malariová, soukromá pokusná stanice dr. Kurta Schillinga, profesora parasitologie na berlínské universitě. Tento již více než sedmdesátiletý, ale tělesně statný známý universitní učitel a vědec, nakazil v Dachau ve čtyřech letech na 2 000 lidí malarií. Je známo, že Dachau leží na nezdravé močálovité půdě, kde kromě jiných nositelů infekcí se dobře dařilo i Anophelesu, ačkoliv počasí bylo nejvýš drsné a studené. Tito komáři byli chováni ve zvláštních čtyřhranných zelených síťkových klecích a krmeni jednak mouchami (k tomu účelu bylo zvláštní komando chytačů živých much pro ně, které lovilo po celém táboře), jednak krví zdravých nebo i jiných nejrůznějších nemocných na revíru, bez ohledu na to, na jakou chorobu stonali. Komáři byli jim přikládáni k pití, stejně jako potom malarikům k infikování a dále vybraným zdravým pokusným vězňům k přenášení infekce v síťkách na vnitřní stranu stehen. Do této stanice byli vybíráni vězňové ze všech národů, plemen, každého stáří i konstituce a byla posuzována i po této stránce odolnost a průběh nemoci.

   Prof. dr. Klaus Schilling z Kochova Institutu v Berlíně, který se hrdě hlásil ke svému učiteli Kochovi stejně jako k příteli Ehrlichovi (tenkrát asi ještě nebyla rasová theorie), bádal už od roku 1898 v tropických nemocech. Byl v roce 1899 - 1909 ve východní Africe na výzkumu malarie a Trypanosomias(65), a pak ještě čtyřikrát na různých místech Afriky a jižní Evropy, až naposled v Africe západní 1933 - 35. V roce 1940 studoval v Římě malarii a byl tam státním tajemníkem dr. Contim vyzván, aby se vrátil domů, že je potřeba jeho studií i ve vlasti. V prosinci 1941 na vyzvání odjel s prof. Grawitzem a dr. Contim do hlavního stanu k Himmlerovi, který ho zpravil o svém úmyslu kolonisačním, t. j. přesídlit německé rolníky z neúrodných a hornatých krajin Německa do žírných rovin Ukrajiny a k Černému moři. K tomu účelu měl prof. Schilling nalézt nejlepší profylaktickou, imunisační i therapeutickou methodu. Sám si k pokusům vyvolil dachovský koncentrační tábor.

   Chtěl prý najít nejprve ochranné očkování proti malarii inokulací(66)) benigní malarie. Je zajímavé, že původně prohlašoval, že pouze lidi očkoval proti malarii, kdežto později připustil, že k imunisaci potřeboval pětkrát až osmkrát infikovat po sobě v delších či kratších intervalech po vyléčení předchozí infekce a myslí, že došel "určitých výsledků", když ve svých záznamech, jinak sporných a příliš optimistických udává, že tohoto výsledku dosáhl u devíti z 1 100 lidí.

   Způsob infekce byl několikerý. Nejčastěji byli přikládáni komáři na rámě či stehna po dobu deseti až patnácti dní. Podle toho byla pak vyvolávána terciana, dupplicata až quotidiana (67). Jiný způsob byl intracutánní injekcí sporozoitů(68) z vypreparovaných slinných žláz Anophelesa. Konečně přenášel a mísil různé kmeny malarie (kombinované infekce) intravenosními injekcemi z krve t. zv. Stammträgrů, kterých si na stanici a v táboře choval celou řadu. Ti také byli na tom nejhůře.

   Schilling měl celkem 69 druhů kmenů a infekce, které byly nejrůzněji kombinovány. Nejsilnější byl kmen Madagaskar, kterého vstřikováno 5 ccm intramuskulárně nebo 2 ccm intravenosně. Další silný kmen byl Rose, pak Bumke, Fischer, Wiedl a Turner, které vstřikovány výlučně intravenosně, Moningen (Kreta), Meinecke, Samse, Peinkopf, Böhm, Fischer-Cofalla, Majhm, Ilmensee, Moskau a Finnland. To byly nejobvyklejší a z nich nejrůznější křížení.

   Inkubace byla různá, podle kmenů a hlavně podle způsobu infekce. Při kousnutí Anophelesu čtrnáct dní, při intravenosní injekci obyčejně dva dny. V klecích, které byly přikládány, byla obyčejně z dvaceti polovina positivních komárů. Při intrakutánních injekcích sporozoitů byly dosovány dávky podle jednotek: plus minus, plus a dvakrát plus. Obyčejně po deseti dnech začínalo zkoumání, nejdříve jen "dicke Tropfen"(69), pak nátěry na parasity a gamety(70). U komárů dělány výlučně preparáty nativní(71). K barvení používal 10 ccm vodného roztoku 7,5 A na 0,5 KH2PO4 + 10% NA 0,6,1.7 Eosinu, Azur 2,5 g: 10 ccm 96 % Alkoholu + 585 Aq. dest. + 2 kapky Boraxmethylenblau.

   Další testy byly prováděny s lippasou(72) v předpokladu, že jejím rozmnožením v krvi lze zjistit chronickou malarii, t. zv. Pigmentstichem, t. j. melaninovým testem(73), získaným z malarické sleziny, která byla několikrát sušena a preparována peptonem, kyselinou a natronem. Bylo zjištěno, že hladina lippasy stoupla vždy hlavně za záchvatu. Na těchto pokusech pracoval se Schillingem i prof. Nonenbruch z Frankfurtu. Kromě toho byly konány kontroly a zkoumání haematologická, která vedl samostatně Schillingův asistent po dr. Brachtlovi, doc. dr. Kurt Plöntner, Sturmbannführer. Z vězňů byli na této stanici zaměstnáni preparací a vyšetřováním komárů ing. chem. Branko Diel, vyšetřováním parasitologickým a therapií dr. Adam Cierkowitz, a Schillingovým sekretářem byl MUC Eugen Ost, současně i správcem materiálu.

   Nejčastější byly pokusy imunisace a infekce s krví positivních infikovaných a pak křížení jednotlivých druhů, a to jak intramuskulárně, tak i intravenosně. Byla s neúspěchem zkoušena imunisace aktivní zmírněnou infekcí: až do teploty 37,5 a pak nasazenou therapií exspektativní(74). Rovněž pokusy imunitním serem nebyly úspěšné. Reinfekcemi a superinfekcemi byly vyvolávány quotidiany až kontinuy s vrcholem temperatury na 39°.

   Způsobů therapie a jejich kombinací měl Schilling přes dvě stě. Hlavní byl chinin 0,5 intravenosně dvakrát až třikrát denně a pak per os 03 a 05 čtyřikrát denně po deset dní. Podáván též 1 g intramuskulárně dvakrát denně; maximální dávky byly 2 g i. v. pro den. Attebrin podáván parenterálně nebo per os sedm dní sedmkrát 03. Plasmochin třikrát 003 až 004 per os. Léčení Neosalvarsanem, které si Schilling nejvíce cenil, užíval 0,5 - 0,7 intravenosně po čtyři až sedm dnů, nebo 0,45 i. v. po deset dní ve třech seriích. V případě Dumas, kde se vytvořila krásná toxikosa(75) rozsáhlou exfoliativní dermatitidou(76), bylo dáno čtrnáctkrát 0,5. Bismogenol byl aplikován intramuskulárně v obvyklých dávkách. Zvláštní byla léčba horečnatá. Šlo o to, aby po řadu dní byla udržena teplota na čtyřiceti i více stupních (až 42°) a tím vykonán vliv na infekci. K tomu používáno hodinových opakovaných lázní a Pyrriferu až 2000 J, a to 8 - 10 injekcí, nebo Stimulolu. Při tom docházelo nejčastěji ke kollapsům(77). Jaký to mělo vliv na řadu latentních infekčních chorob, hlavně tuberkulosy, jichž byla na malarii veliká část, lze si jasně představit. Per os byl podáván též Antipyrin pětkrát 1 g a později Pyramidon 5 g denně až deset dní. V případě Bulkow Pyramidon patnáct dní po 4 g, takže nastal "Kernzellensturz" a haemoglobin byl pod 40 %. Jak při Salvarsanu tak při Pyramidonu jsme měli řadu smrtelných otrav. Při Neosalvarsanu to byla typická jaterní atrofie s klinickým a pathologickými známkami akutní žluté atrofie. Schilling sám byl s dr. Brachtlem několikrát přítomen při těchto sekcích a nic proti mému nálezu nenamítal. U soudu tvrdil, že o tom nevěděl a že kdybych ho byl na tyto případy upozornil nebo hlásil, že by byl ihned s pokusy přestal. Netřeba připomínat, že byly nejen tyto pitvy, ale vůbec i všichni zemřelí, kteří na eventuální komplikace nebo pozdější nové choroby zemřeli, nejen hlášeni, ale čekáno vždy s autopsií až Schilling nebo jeho zástupce přišel. Tak bylo i s Pyramidonem, který v roce 1945 vyvolal v celém revíru velikou sensaci. Věděli jsme již předem o této nové methodě, kterou Schilling urputně prosazoval a v ní pokračoval per os i per rectum, i když pacienti zvraceli a se dusili. Proto jejich hromadná pitva byla velkou událostí, které přecházela (otrávení byli poslední den honem přeneseni na vnitřní oddělení, jak se to dělalo na malarii ve většině smrtelných případů) haematologická a klinická vyšetření. Byli přítomni i všichni ze stanice a velká většina lékařů vězňů (z nich řada universitních profesorů) z revíru. Přes to, že si Schilling poslal pro zvláštní opis protokolu, nevěděl u soudu nic o těchto úmrtích a otravách a urputně je popíral. Stejně byly tyto případy individuálně hlášeny šéflékaři a bylo proto velmi ubohé, když dr. Witteler i Hintermayer u soudu říkali, že kdyby byli měli o tom tušení, že by byli se Schillingem "vyrazili dveře". Prvý dokonce vykládal bajky, že myslil, že prof. Schilling na své stanici léčil nemocné malarií už v civilu získanou.

   Zcela novým byl therapeuticky chinolinový preparát Boehring 2516.

   Při všech těchto pokusech byl postup Schillingův velmi urputný a neústupný, k vězňům bezohledný. Neustále vyhrožoval likvidací, psal a podával při každém odporu Strafmeldunky na nemocné i na personál. U soudu řekl, že z 1 200 jen pět jich nešlo k pokusům dobrovolně a že i ty nakonec přemluvil.

   Úmrtnost na malarii byla prakticky nepatrná. Přímo na stanici zemřelo jen sedm lidí, t. j. ti, které nebyl čas honem přenést na jiné oddělení. Jinak zemřelo přímo na malarii nebo její therapii bezprostředně přes čtyřicet lidí. Zato t. zv. komplikacemi, hlavně tuberkulosou, čtyři sta. Lze si to lehce vysvětlit stavem zkoušených a počet jejich by byl mnohem větší, kdyby bylo lze zachytit i všechny, kteří po dříve prodělané malarii zemřeli epidemiemi jistě též v důsledku prodělaných záchvatů a následků na všech orgánech, tak jak jsme je nacházeli při pitvách.

   Tak jako u všech ostatních pokusných stanic, byl z Berlína resp. Oranienburgu počet "Versuchsobjektů" kontingentován. Když chtěl nebo potřeboval měsíčně počet větší, musil experimentátor zvláště žádat. Je ovšem jisté, že často si tyto úpravy udělal v dohodě s šéflékařem nebo komandantem sám. Počet zkoušených byl podle návrhu šéflékaře předložen komandantovi tábora a na jeho rozkaz pak vybral je jmenovitě Arbeitseinsatz. Je sice pravda, že všichni měli být předem vyšetřováni a že se to také formálně, ale velmi povrchně dělalo. Vyšetřoval dr. Brachtl, dr. Plöntner a později Hintermayer, což se ohraničovalo obvykle na ukázání jazyka. Zato byli všichni rentgenováni, což zase bylo málo platné. Předně s ohledem na odbornost rentgenologů to bylo velmi pochybné a pak vůbec neúčinné. Tak jsem našel v chorobopisu přijímaných řadu rentgenových nálezů se sytými, neohraničenými stíny na obou stranách, s "pflaumengrossem" infiltratem a pod. Jak to potom dopadlo po horečnatých záchvatech, lze si představit stejně jako u lidí, jichž elektrokardiogramy byly přiloženy s diagnosami: těžkých poruch myokardu, komorovými extrasystolami(79) a insufficiencí(80) koronárních cév. Že nemocní nebyli nadšeni ani celkem velmi nepříjemnou a bolestivou (chinin) léčbou, je též pochopitelné.

   Po prvním dílu therapie byli nemocní propouštěni na blok, posláni do práce a musili chodit dvakrát denně na měření temperatury. Každý švindloval a snižoval horečku, jen aby nemusil zpátky na stanici - s výjimkou hrozícího transportu nebo trestu. V tomto případě se jenom volilo menší zlo.

   Je velmi zajímavé, že ačkoliv v táboře byla řada luetiků(81), byla opravdu indikovaná malariová kura udělána jen v jediném, náhodou mnou doporučeném případě, kde Ing. N. V., který byl na vnitřním oddělení, i očním řadu měsíců léčen a týrán na nejrůznější nemoce, ač jasně vykazoval známky L III, prodělal konečně důkladnou malariovou kuru. Schilling mu dal 15 záchvatů až do 41,7° a pak ještě pětkrát Neosalvarsanovou kuru. Bohužel výsledek se v tomto případě nedostavil ani po tak radikální léčbě kromě nepatrné úlevy subjektivní, za to značné tělesné zhroucení.

   Jedinou kladnou stránkou těchto pokusů bylo pro vězně, že se mohli po této nákaze po řadu měsíců a roků vyhýbat práci. Bývali drženi na revíru poměrně velmi dlouho jako nemocní a po propuštění chodili dvakrát denně na revír ke kontrole, k měření teploty a při tom nemusili pracovat, nebo později v době totálního nasazení byli používáni na lehčí práci. Pro nás pak po stránce pathologicko-anatomické znamenaly tyto pokusy důkladné obeznámení se s malarií, protože si Schilling na pitvy a pitevní nálezy velmi potrpěl, osobně k pitvám docházel a i když nebyl nikdy spokojen, zvláště s nepříjemnou diagnosou, o kterou jsme se vždy ze všech sil přičiňovali, nakonec se s naším názorem spokojil. I jinak byl profesor Schilling velmi nepříjemným, k vězňům bezohledným a k personálu osobně nelidským šéfem, který si nikdy nevybíral v prostředcích i v řeči i politicky. To mu ovšem nevadilo, že si své práce dal psát od přidělených vězňů-lékařů, tak zejména dr. Adama Cierkowicze a pak jen tyto práce podpisoval a vydával.

   Těžko lze říci, kolik z infikovaných při tak velikém počtu a fluktuaci zemřelo na přímý důsledek malariové infekce a kolik následkem pokusů therapeutických. Byla konána pravidelná kontrola i odešlých vězňů a posílány dotazníky i za těmi, kteří byli později pracovně nebo z trestu překládáni do jiných táborů. Tolik ale lze říci, že většina jich umírala interkurentními chorobami, při nichž ovšem malarická infekce hrála velmi důležitou roli pro insufficienci orgánů, jak to bylo patrné zejména na nálezech jaterních, slezinných i ledvin. Dokonce i sval srdeční měl svou specifickou barvu, takže jsme již makroskopicky při pitvách usuzovali, že dotyčný prošel malariovou stanicí. Byla to veliká řada pozdějších klinických pitev, zemřevších na nejrůznější interní nebo chirurgické choroby a komplikace, kde byla zjištěna malarie a pak dodatečně při pátrání na malarické stanici jsme zjistili, že dotyčný byl skutečně jejich objektem před delším časem. A lví podíl měla malarie zejména v invalidních transportech.

   Tato Schillingova stanice se těšila veliké pozornosti amerických vyšetřovacích orgánů, jak je to patrné v jejich nedávno vydané brožuře "SS-Dachau" stejně jako osoba Schillingova, a zahájili hned podrobné zkoumání těchto pokusů soudními i svými k tomu povolanými lékařskými a universitními odborníky. Bohužel nás při tomto vyšetřování, které mně přineslo několikadenní nepřetržitý výslech, ochudilo o největší část zachovaných statistik, preparátů a dokladů, jimiž jsem při výslechu námi nalezeného a dopadeného profesora Schillinga usvědčoval v jeho málo hrdinském zapírání a podivuhodné zapomnětlivosti.

   Nemusím podotýkat, že vyšetřování i procesní výslech v této kapitole byl pro mne perným rigorosem z parasitologie a toxikologie s ohledem na pitevní výsledky. Na štěstí z této kapitoly se nám podařilo zachránit největší část dokumentárního materiálu včetně celé kartotéky a osobních písemných záznamů a nařízení Schillingových, chorobopisů a statistik. Byla po podivná podívaná, když tento učenec světového formátu na konci svého života (75 roků) dupal zlostí jako dítě, když mu byly předkládány jej usvědčující vlastní rukopisy: "A já myslil, jak mi Hintermayer říkal, že je všechno spálené a oni mi to ukradli, aby mne mohli teď pronásledovat." Ve své dramatické obhajobě nakonec prohlásil: "A kdyby mně dnes Himmler nařídil, abych pokračovat, tedy bych to dělal dál. Snad je něco na tom, že při tom lidé trpěli, hlavně duševní depresí, ale zájem vědy a záchrany milionů před touto nemocí je vyšší." A skromně žádal, aby mu dali celý ten materiál, že by ho chtěl aspoň na konci života srovnat . . .

D. Stlačený vzduch

   Další pokusnou stanicí, kterou vybudovala v Dachovském táboře německá Luftwaffe pomocí pojízdných, motorisovaných, hermeticky uzavřených kesonů s pozorovacím okénkem, byly zkoušky stlačeným vzduchem. Šlo o to, studovat pro seskoky letců a parašutistů působení velikých rozdílů tlaku vzduchu. K těmto pokusům byli vybíráni vesměs mladí chlapci do 21 roku, poměrně silní a úplně zdraví, uzavřeni po deseti až patnácti i více do těchto komor a potom byl uměle stlačován a pak rychle snížen tlak vzduchu až i o několik atmosfér. Následky toho byly lehce pochopitelné: řada embolií(82) a náhlých kollapsů, v příznivějších případech infarkty, apoplexie(83), haemoptoe(84) a haematemese a četné poruchy psychoneurotické. Pokusy tyto, konané po skupinách najednou, dodávaly do pitevny velmi mnoho materiálu, protože šéf této stanice si obzvláště zakládal na čerstvých, okamžitých pitvách, takže jsme už musili býti vždy předem připraveni do nejposlednějšího před začátkem jejich pokusů, aby donášený materiál byl ihned zpracován. Když po prvé moje diagnosa zněla na embolii vzduchovou, myslil jsem, že se v tu ránu stanu obětí téhož pokusu a skutečně jiný vězeň-lékař, který se neprozřetelně při pitvě, ale pravdivě vyjádřil, byl vzápětí odeslán na trestní transport, z něhož se již nevrátil.

   Experimentátorem byl zde major Luftwaffe dr. Sigismund Rascher, člověk nejnebezpečnější, úlisný a bezměrně mstivý jako bezohledný, jakého jsem za šest let poznal a potkal. Byl to typ opravdového zločince, jinak velmi kultivovaného a uhlazeného společenského chování, a tím nebezpečnějšího, který se netajil svou bezmeznou nenávisti k vězňům. Mne nenáviděl tak od prvního setkání v Totenkamře, že jsem se obdivoval jeho zřetelnému a úlisnému přemáhání se, s jakým snášel při pitvách a na další stanici při pokusech nutnou moji přítomnost, nazývaje mne výlučně: wilde Tscheche. On to byl, který byl hlavním zákazníkem výrobků z Totenkamry, ať již byly z kůže nebo z kostí a byl i jejich překupníkem. On to byl, který mně dopřál výjimečné potěšení, projít plynovou komorou, při čemž jistě nebylo jeho úmyslem, abych se z ní vrátil.

   Teprve u soudu jsme se dověděli, že páni komandanti na Rascherovo pozvání se chodili okénkem do kesonu na trýzněné vězně dívat.

E. Vodní pokusy

   Doktor Rascher byl též šéfem druhé stanice na bloku V., která vlastně byla pokračováním pokusů předcházejících. Tam za asistence strážmistra policie, Neffa Waltera, dřívějšího vězně-vrchního ošetřovatele a tak zvaného čestného vězně, Ing. dr. Punzengrubera a Ing. Faixe prováděl nejpopulárnější v táboře pokusy se studenou vodou. Měl jsem vzácnou příležitost vniknout vícekrát k těmto pokusům. Jsa z prosektury a pitev stejně již do věci zasvěcen, byl jsem častěji volán jako chirurg podchytávat při preparací otevřené krkavice a jugulárky, z nichž odebírali Xkrát při pokusech vězňům krev vždy při snížení teploty o každý stupeň. Učil jsem mnohokrát tomuto zákroku asistenta této stanice, mladičkého polského studenta, který byl k tomuto zákroku určen, na našich mrtvolách, to jest vypreparovat sinus caroticus(85), ale pochopitelně mnohokrát se jim to nepovedlo. Ač by to bylo rychlým vykrvácením vysvobodilo zkoušeného z utrpení, bylo by to zkazilo postup pokusu, který musil být co nejdelší.

   Záležel v tom, že poměrně dobře živení vězni, většinou nováčkové, ponejvíce Židé, potom Rusové, ale i jiné národnosti - hlavně slovanské, byli po několik týdnů vykrmováni zvýšenými příděly potravin na této stanici. Jednoho pak dne ponořeni do velikých několikahektolitrových kádí se studenou vodou se stále tajícím ledem. Proti nevolnosti a utonutí byli v kolovém plováku okolo trupu připoutáni, a to buď oblečeni v civilních, nebo zvláště upravených plovacích šatech, z 80 % ale nazí, vždy se zavedeným kabelovým thermometrem do konečníku a žaludku. Pak postupně sledováno snižování vnitřní teploty těla. Trvalo to u silnějších lidí často řadu hodin, než teplota začala klesat znatelně pod 34 stupně a níže. U slabších to šlo ovšem rychleji. Při nevolnosti nebo kolapsu byly jim vstřikovány příslušné léky a po poklesnutí teploty o každý stupeň byla jim odebírána krev již předem zavedenou kanylou(86) jak ze žil, tak i z krčních tepen. Přitom byla odebírána i moč. V přilehlé chemické laboratoři chemikové-vězni ihned zkoumali hladinu krevního cukru, vápna, dusíku atd. Pokus pokračoval buď až do smrti, která nastávala u největší části po šesti až osmi hodinách průměrně při teplotě 28 až 25 stupňů. Ale někdy odolával zkoušený i 36 i více hodin a rekordního minima vnitřní teploty, ovšemže těsně před smrtí, bylo dosaženo 19 stupňů Celsia.

   U některých případů (to bylo vždy již předem stanoveno a řídilo se to obvykle sympatiemi a náladou doktora Raschera), byl pokus zastaven a zkoušení byli opětně oteplováni. Dálo se to mechanicky třením, aktivními i pasivními pohyby, zářením (horským sluncem) nebo elektricky diathermií a různými thermofory. Speciálním pokusem bylo oteplování "živočišným" teplem. K tomu účelu byly chovány na stanici prostitutky-vězeňkyně, které takového prostydlého vězně vzaly mezi sebe do lůžka a musily se snažit jej co nejvíce zahřát. Přitom byly zkoumány i okolnosti a známky sexuální a návrat schopnosti souložit. Tato část pokusů budila zejména u návštěvníků, pro něž byla veřejně předváděna, největší zájem a pan Reichsführer SS Himmler vydržel se po tři hodiny tímto divadlem velmi dobře a živě bavit.

   Z těchto pokusů jsme zejména dostávali čerstvé mrtvoly, či lépe řečeno teprve umírající, vytažené přímo z vody na pitevní stůl, když ještě větší část orgánů byla v činnosti. Ještě pracující orgány byly v zatemněné a slabě osvětlené pitevně vcelku vyjímány, a to okolí čtvrté komory mozkové, hypophysa a epiphysa(87), krční a hrudní sympatikus (Grenzstrang), játra, pankreas, varlata a nadvarlata, části svalu srdečního, ledvin a příčně pruhovaného svalstva končetin. Dr. Rascher měl i k této práci svého speciálního prosektora - vídeňského medika Schneeweise. Tyto části byly ukládány in vivo do zatemnělých a ještě zabalených a zapečetěných sklenic a SS-kurýry bezodkladně odesílány k dalšímu studiu do pathologických ústavů mnichovských, jejichž šéfem byl zástupce Reichsgesundheitsführera dr. Contiho. Zejména tyto pitvy, které inscenoval dr. Rascher s jakousi theatrálností, působily na každého, kdo jim byl přítomen, opravdovou hrůzou. A chodili k nim i cizí hosté-lékaři a profesoři, jichž jména jsou mně ovšem, bohužel, neznáma, ale podle řeči byli z různých ústavů a universit. Tak přicházela k řeči kromě Mnichova a Berlína i Vídeň, Bonn, Heidlberg a Köln. Ovšem, to musili být jen ti nejspolehlivější. Tak na příklad ani šéflékař tábora a SS-lékaři z revíru nebo SS-nemocnice neměli k těmto pitvám přístupu.

   Je přirozené, že z obětí této stanice se nedostal nikdo zpátky. U přerušených a tedy zachráněných případů bylo vždycky učiněno opatření, aby dotyčný co nejrychleji z tábora vůbec zmizel. Jedním z jakýchsi opominutí se stalo, že (pokud se mi podařilo zjistit) jediný mladý Slovinec a jeden polský klerik tomu ušel, respektive se ztratil v táboře; ale zůstali po pokusu úplně zhroucení tělesně a onen Jihoslovan dementní. Byl představen Američanům, bohužel nemohl toho mnoho vypravovat.

   Je zajímavé, že nakonec celá tato činnost slavného experimentátora, osobního přítele Himmlera a pověstné Schwester Pia (Obergruppenführerin a Blutordenträgerin, která měla v Dachau mocný vliv) skončila věcně i osobně velikým debaklem. Lékařská rada v Berlíně, která v roce 1944 posuzovala zaslané výsledky Rascherových pokusů po stránce lékařsko-vojenské, je prohlásila za nicotné už svým základem.

   Nezachránil se ani novými pokusy, které prováděl s Ing. Faixem v krematoriu nastřikováním čerstvě amputovaných údů svým obětem, které byly vzápětí spalovány.

   Jeho konec byl úměrný jeho činnosti. Byl uvězněn v r. 1944 pro různé trestné činy se svou manželkou. Byl propuštěn, ale chycen gestapem při pokusu přechodu švýcarských hranic, když už cítil horkou půdu pod nohama a uvězněn v dachovském bunkru. 28. IV., den před osvobozením, byl ve vězení Oberscharführerem Bongarztem zavražděn střelnou ranou do týla a břicha a kapem Mahlem jako poslední spálen v krematoriu jako nepohodlný svědek, z vyššího rozkazu.

F. Vyšetřování jaterních chorob

   Současně s těmito pokusnými stanicemi působil na revíru v Dachau Hauptsturmführer dr. Brachtl, Moravan ze Šumperku, který studoval v Praze. Dělal zástupce šéflékaře, asistenta a občasně i zastupoval nepřítomného profesora Schillinga na stanici malarické, ale sám prováděl pokusná pozorování nemocí plicních a později jaterních. Zkoumal pathologii epidemické hepatitidy(88), která na podzim 1942 a v zimě 1941 se rozmohla v Dachau velikou měrou, avšak na štěstí nebyl její průběh příliš vážný. Pamatuji jen několik málo úmrtí ze sta případů. Dr. Brachtl si vybíral ze starých záznamů všechny, kteří tenkrát onemocněli (tyto pokusy byly konány na podzim 1942), dále všechny, kteří současně leželi nebo chodili se žloutenkou, ať už z jakýkoli důvodů, nebo i jinými zažívacími obtížemi a konečně předvolal jako kontrolní serii řadu zcela zdravých. Všem těmto byla prováděna serie jaterních punkcí, která zejména na počátku přinesla s sebou řadu katastrofálních nehod. Měli jsme na pitevním stole perforace žaludku a střev(89), profusní krvácení do břicha nabodnutím nebo poškozeních velkých cév, kollapsy atd. Ale i ti šťastnější, kteří tuto velmi nepříjemnou kuru poměrně šťastně absolvovali, si stěžovali po každé punkci(90) na záchvaty kolikovitých(91) bolestí až 2 - 3 dny trvajících. Podařilo se mně zmocnit se více než půl druhého sta chorobopisů této stanice, která neměla své pacienty oddělené, nýbrž leželi mezi ostatními na světnicích revíru, hlavně na vnitřním oddělení. Punktáty byly posílány do ústavů do Mnichova, dílem prohlíženy dr. Brachtlem samotným, i s obvyklými ostatními zkouškami moče a krve. Nikde jsem nenašel, že by byl pan experimentátor došel k nějakému důležitějšímu positivnímu výsledku. U tak zvaných epidemických hepatitid (pokud lze ovšem věřit jejich histologickým(92) nálezům a závěrům) byla již z velké většiny restituce(93) tkáně ad integrum, která se nijak nelišila od nálezů vyšetřovanců zdravých. U akutně i chronicky nemocných pak přinášela obvyklé nálezy onemocnění katarálního(94) městnání, pochodů degenerativních a zřídka atrofických, jak to bylo u těch, kteří také náhodou prošli stanicí malarickou nebo dokonce byli léčeni Salvarsanem. Takových si dr. Brachtl také vybral celou řadu. Vcelku lze říci, že to všechno bylo pouze bezúčelné trápení lidí s tou jedinou výjimkou, že umožnilo panu dr. Brachtlovi pohodlný a nerušený tříroční život v táboře bez fronty pod rouškou vědecké práce.

G. Mořská voda

   Další pokusnou stanicí, při níž si lze lehce domyslit účel zkoumání, to jest vyhlídky leteckých trosečníků na širém moři, ale těžko jejich výsledek, bylo zkoumání výživy mořskou vodou. Vedoucím zde byl prof. Beigelberk z Vídně. Zde byl postup velmi prostý a jednoduchý. Padesát až šedesát lidí bylo uzavřeno a velmi přísně střeženo na oddělení I/1 bloku revírního a po týden živeno zvýšeným přídělem potravin. Po celý pak příští týden zůstali o hladu a žízni s výhradním požíváním mořské vody. Vyšetřovaní byli předem velmi podrobně prohlédnuti a zkoumáni a za pokusu musili jak na moč tak i na velkou stranu chodit do zvláštních nádob, které byly neustále zkoumány, stejně jako krev a sliny. Některé serie těchto pokusů skončily revoltami při pokusech zkoušených dosíci potravy tajnou a illegální cestou. Bylo to již v roce 1944, kdy kázeň byla značně uvolněna. Ovšemže tyto vzpoury se vybily pouze na vězních ošetřovatelích, kteří vlastně za nic nemohli, ledaže zbytečně horlivě vyplňovali rozkazy zkoušejícího německého námořnictva.

   K zajímavosti těchto pokusů patří i jejich osud při soudním posuzování. Obhájci se totiž ohradili proti mým obžalobám v tomto případě, protože prý cikáni nebyli národem, který stál s Německem ve válce!

H. Ahnenerbe

   Poslední co do časového sledu byla tak zvaná "Ahnenerbestation", která byla vlastně nástupcem, jak co do místa tak i času, stanic dr. Raschera a byla vedena původně jeho spolupracovníkem a později nástupcem Sturmbannführerem dr. Kurtem Plöntnerem z lipské university, před tím asistentem na malarické stanici. Byl to původně podnik čistě laboratorní, který se však postupem času rozrostl ve velkou průmyslovou výrobnu se vším příslušným strojovým a farmaceutickým zařízením. Její centrála byla teprve v roce 1944 vybudována na březích Bodamského jezera u Friedrichshafenu, kam byly posílány i odborné síly (ošetřovatelé, chemici a mechanici) z našeho tábora, stejně jako i dodavatelé hlavní výrobní suroviny - lidské krve, to jest vězni. Teprve týden před osvobozením tábora byly narychlo tam převezeny zbývající laboratoře, stroje, experimentátoři i dílovedoucí. V podstatě šlo o výrobu haemostatických(95) léků, tablet i injekční látky pro německou brannou moc při válečných zraněních. Jako dodavatelé krve, respektive krevního sera, byli na stanicích chováni hlavně Rusové a Poláci, jejich defibrinovaná(96) krev byla smíchána s vitaminy, pektinem a extrakty z odpadků ovoce. Z toho byl extrahován jednak haemostyptický tabletový preparát "Polygal" a podobný injekční prostředek "Styptoral" a ze zbytků vyráběno mýdlo a různé výživné pasty. Přitom za určité výhody a úlevy byly využívány nejrůznější patenty vězňů chemiků, s nimiž to dr. Plöntner uměl. Upadl nakonec do francouzského zajetí a s ním i cenný materiál, který si odvezl ze stanice malarické.

NAŠE RAPORTY

   Jako závěr této kapitoly o revíru tábora a pokusných stanicích cituji statistiku a jednu ze zpráv, které pomocí Vratislava Jahna jsem přes Prahu v roce 1943 a 1944 posílal do zahraničí a která byla také londýnským rozhlasem věrně hlášena. Její opis se mně podařilo u jednoho ze zprostředkovatelů nalézt. Upozorňuji, že jak je to samozřejmé, jest tato zpráva jako každá tehdejší narychlo a tajně robená, nesoustavná a neúplná. Jsou však v ní čísla, která by si nebylo lze jinak nyní pamatovati.

   Statistika Dachau:

   "Celková přirozená úmrtnost na revíru podle úředních dat:

   rok 1941:   2 560

   rok 1942:   4 425

   rok 1943:   první měsíc 740

   V roce 1942 odcházejí odtud v době od 6. do 12. měsíce tak zvané "invalidní transporty". To jsou lidé, kteří utrpěli zde nějaká zranění, nebo lidé tělesně vyčerpaní, vyhladovělí nebo s těžce vyléčitelnou chorobou. Poslední transport odjel nyní 7. XII. 1942. Bylo odváženo dvakrát týdně po 100 až 110 lidech, a to do října 1942 do Lince a dále neznámo kam. Šaty a prádlo přišly vždy v několika dnech zpět a rodiny již po čtrnácti dnech dostaly zprávu, že dotyčný zemřel na infekční chorobu.

   V listopadu a prosinci 1942 byli takoví invalidé a jiní nepohodlní dopraveni do bunkrů(97) (lágrová věznice), kde byli pak popravováni injekcemi nebo plynem v Gaskammer. Mrtvoly byly bez rakví druhého dne ráno odváženy do krematoria.

   Popravy do dubna v roce 1943 jsou konány v bunkru. Od této doby jest popraviště přímo na nádvoří krematoria. V roce 1941 - 42 se popravovalo střílením z kulometů na střelnici, která jest v blízkosti tábora a plantáží. Popravených jest každého roku několik tisíc. Na podzim 1941 a v roce 1942 byli to většinou Rusové. Tak byl ve čtrnácti dnech likvidován veliký tábor válečných zajatců, který byl narychlo zřízen ze šesti bloků uvnitř tábora, v počtu více než 12 000 ruských vojáků. V roce 1943 jsou popravováni z většiny vězňové, ale i dovážené sem zvenku civilní osoby.

   Jsou sem dopravováni i invalidé z jiných táborů, to jest takoví, kteří jsou neschopni práce. Takových transportů v síle od sta do tisíce lidí přišlo v roce 1941 šest, 1942 dvacet dva a v roce 1943 dosud jeden. Nejhorší z těchto transportů byly dva ze Stutthofu, tři z Gross-Rosen (při jednom byl dokonce zjištěn kanibalismus(98) vyhladovělých vězňů), tři z Neugamen a dva z Mauthausenu. Cesta trvala 2 - 7 dnů bez jakéhokoliv zásobování. V druhém transportu z Gross-Rosenu bylo z tří set vězňů německých trestanců, Rusů, Čechů a Poláků 160 mrtvých a jedenáct mrtvol ožraných.

   Invalidní bloky čítají t. č. 3 500 osob. V roce 1942 zemřelo 80 % osazenstva. Na blocích farářů, kde v listopadu bylo v roce 1941 - 2 800 kněží, zbývá jich nyní 850.

   Na revíru táborovém je několik pokusných stanic, kde pokusný materiál tvoří vězňové. 1.  Malarie: Pokusy vede profesor Schilling a Obersturmführer dr. Brachtl (Sudety). Naočkováno v tomto roce na 1 000 lidí všech národností. Pokusná léčba se provádí Neosalvarsanem v ohromných dávkách. Dosavadní výsledky jsou: 50 % recidiv, 15 % úmrtnost na degeneraci jater a 15 % dočasně vyléčených za poslední dobu 3 - 4 měsíců.

   2.  Pokusná stanice na bloku I., třetí pokoj. Vede Sturmbannführer dr. Schütz a Obersturmführer dr. Babor a biochemici. Pokusný materiál tvoří většinou kněží polští, holandští a čeští. K pokusům se vstřikuje hnis phlegmon, a to intramuskulárně a intravenosně deset kubíků. Celkem dosud vykonáno šest pokusných turnusů po 60 až 80 lidech. Všichni dotyční dostali sepsi anebo septikopyaemii. Léčení děje se biochemicky a homeopathicky, kde všichni umírají, druhá polovina allophaticky a chirurgicky, kde umírá přes 50 %.

   3.  Třetí pokusná stanice jest V. blok, třetí oddělení, ´letecká zkoumání´, mající za úkol vyšetřiti na živém materiálu účinky rychlé změny tlaku a teploty. Vedoucí jsou Stabsarzt dr. Rascher a Wachtmeister Willi Neff, bývalý vězeň. a)  Tlakové komory: materiál tvoří absolutně zdraví mladí lidé všech národností do 21 let. Použito dosud 200 hochů, úmrtnost přes 60 %.

   b)  Teplotní pokusy ve studené vodě: materiál tvoří většinou Židé, nyní i Rusové a ostatní vězňové. Umírají podle toho, jak jsou předem určeni.

   Kromě toho Oberpfleger Spiess z Jáchymova dává z rozkazu šéflékaře dr. Woltera injekce, jimiž jsou usmrcováni vybraní nebo obtížní vězňové, stejně jako nevyléčitelně a těžce choří. Šéflékař vydal nařízení, podle něhož od prvního měsíce 1943 jsou léky určeny výhradně pro vězně říšské Němce, a to jen pro odborné pracovníky.

   Z počtu mrtvých zemřelo roku 1942 nedostatečnou výživou 45 %, v prvním čtvrtletí 1943 - 20 % na TBC, 1942 - 25 %, 1943 - 50 %. Sepse a phlegmony: 1942 - 25 %, 1943 - 15 %. Koncem ledna 1943 vypukla epidemie břišního tyfu, která trvala do března 1943. Léky a injekce nejsou žádné. Z tisíce případů zemřelo 425. Počet popravených Rusů je celkem přes 16 000. Popravy prováděli osobně Unterscharführer Bongartz, Scharführer Neuner a Oberscharführer Schneider. Židé, kteří jsou používáni jako obsluha v krematoriu, později vždy jako nepotřební svědci zabiti a spáleni. Podle záznamů z roku 1941 byl tento počet poprav:

(tabulka na str. 101)

(tabulka na str. 102)

TYFOVÁ EPIDEMIE

   V druhé polovině měsíce ledna 1943 navštívila nás v plné síle první velká epidemie, a to břišního tyfu. Nechci tím říci, že by před tím nebylo nikdy v táboře epidemií, aspoň v lágrovém slova smyslu. Měli jsme je vlastně neustále, to jest jakési endemické epidemie dysenterie(99), které sice po stránce pathologicko-anatomické i klinické zcela odpovídaly průběhu dysenterie, ale bakteriologicky byly zřídkakdy ověřeny. Kdežto do té doby bylo oficiálně i neoficiálně lhostejně přihlíženo ke každodenním hekatombám "přirozeného umírání" na revíru i v táboře v důsledku nemocí, hladu a vysílení, tak i odpravování jednotlivců i velkých skupin prostřednictvím kapů a táborového personálu, k hromadným sebevraždám útěkem do drátů atd. - nyní se začalo už rozlišovat. Od začátku roku 1943 přišlo i k nám tak zvané totální nasazení. Formálně a zevně se sice projevilo pouze tím, že úřad t. zv. Arbeitseinteilung, který byl pouze podřadným rozdělovačem vězňů na jednotlivá komanda, se stal skutečným Arbeitsamtem, který sice ne hned, ale postupem času se stal nejdůležitějším z celého tábora a rozhodně zastínil svou kompetencí, ale i tvrdostí a širokým svědomím dosavadní dirigující orgán tábora, to jest Politische Abteilung, čili gestapo. Daleko důležitější však byl převrat ve vnitřním životě tábora. Důležitější než to, jde-li o Rusa, Poláka, Čecha, Itala, Francouze atd., říšské Němce ovšem vyjímaje, bylo nyní a začalo se rozlišovat, jde-li o člověka práce schopného či ne a nad to, jde-li o specialistu, způsobilého vykonávat určitý, důležitý a odborný druh válečné práce v továrně nebo na jiném místě. Původní "Vernichtungslager", ve kterém vlastně všichni byli odsouzeni k dřívějšímu nebo pozdějšímu umírání, se stal postupně "Arbeitslagrem", ovšem v nejhorším slova smyslu, to jest doslova otrokářském. Proto tyfová epidemie, která by ještě byla před rokem uvítána a využita s radostí, že ulehčila likvidaci mnoha set vězňů ve velmi krátkém čase, přišla už tentokrát nevhod.

   Začala vlastně na desátém pracovním bloku, kde byli tenkrát umístěni vězňové, pracující ve W. B. (Wirtschafts-Betrieb) komanda, které tenkrát patřilo v táboře k nejlepším, to jest odbornickým. Byl jsem na první případy upozorněn smutnou skutečností, že právě mezi nejprvnějšími bylo několik našich dobrých, mladých a jinak vždy zcela zdravých chlapců. Nikdo tenkrát netušil, o jakou chorobu jde. Hned v prvních dnech nesla s sebou jasné známky hromadné epidemie a bylo usuzováno buď na skvrnivku, a to pro velmi častou a rozsáhlou roseolu, třebaže tenkrát ještě nález vší v táboře byl případem velmi řídkým a mimořádným. Ale daleko více jsme pomýšleli na prudkou septickou influenzu(100), jak jsme ji pamatovali z roku 1918 a 1923.

   Za vysoké iniciální horečky s celkovou ochablostí a obrazem těžkého infekčního onemocnění a typickými bolestmi hlavy nastávala horečka-kontinua(101), držící se stále na 40° a výše buď bez jakýchkoliv jiných příznaků plicních nebo srdečních, což bylo častěji, kombinovaná diffusní bronchitidou, což ještě více znesnadňovalo differenciální diagnosu(102).

   A ani první sekční nálezy (některé z prvních případů zemřely již po dvou, třech dnech) nás neučinily moudřejšími, tím spíše, že jsme se musili spokojit výlučně nálezy makroskopickými. Nikde v zažívacím ústrojí nebylo ještě tenkrát žádných charakteristických příznaků, kromě zvětšených mesenteriálních(103) žláz a diffusního překrvení sliznice střevní bez určité lokalisace, později tak charakteristické, splývající překrvení meningů(104) i tkáně mozkové, vzbuzující svým rozsahem a intensitou spíše podezření na epidemickou encephalitidu(105).To tím více, že klinicky se první případy projevovaly výlučně meningeálními příznaky, zvracením a zácpou, kterýžto obraz jinak neharmonoval se současným hladem a žízní, s nímž jsme hlavně musili u našich neukázněných pacientů nejvíce bojovat.

   Teprve druhého týdne jsme zaznamenávali již typické Peyerské plaques(106) v coeku a okolí a počínající defekty sliznice, perityphlitidy(107), které už ve třetím týdnu pak nám přinášely sta krásných typických preparátů tyfoidních ulcerací, gastritid, vesměs s velkými nádory sleziny. V prvních případech byla totiž pouze mocně venostatická(108) slezina, nejvýše s ojedinělými haemorhagickými(109) infarkty a nápadně zmnoženou pulpou. A stejně obdobný nález byl i na játrech a ledvinách. Ve druhém týdnu však už začínaly i oboustranné lalokové pneumonie, které byly tu nejčastější příčinou smrti, kromě současných komplikací stávajících již vad srdečních. Druhou, bohužel velmi častou příčinou smutného konce, mnohdy již na konci druhého týdne, byly střevní perforace. Přes to, že v mnohých případech jsme se pokusili zakročit rychlou laparotomií, měli jsme úspěch pouze v ojedinělých případech. Pamatuji se vcelku asi na pět případů z více než třiceti operovaných, takže si lehce vysvětlíme, že naši chirurgové nakonec raději bez zákroku přihlíželi umírajícím perforativním peritonitidám, než aby s týmž výsledkem zasahovali. Ve třech případech se pamatuji, že došlo dokonce ke spontánnímu vyhojení takové peritonitidy, v jednom případě z toho po incisi ohraničeného abscesu. V této době jsme už ovšem měli sta positivních Vidalových(110) reakcí.

   Bylo to veliké trápení s našimi nemocnými, zejména po desetidenní průměrné periodě oblouzení a vysokých horeček s velmi častým a nebezpečným deliriem, i když se toto neprojevovalo v takové míře a intensitě, jako tomu bylo za dva roky u skvrnivek. Ještě horší to bylo, když se pak dostavila poměrná euforie(111) s hladem. Bylo to v době, kdy jsem kromě chirurgie byl ještě jediným lékařem na revíru a kdy jsem si vzájemnou pomocí velkou většinu revírního personálu už zavázal tak, že jsem měl, ovšem illegálně, přístup a přehled přes všechna oddělení. Ale přes všechno poučování a hlídání snažili se neukáznění pacienti jísti všechno na co přišli, i když jsme jim tenkrát po prvé ve velikém měřítku organisovali dietní stravu. Bylo to v době, kdy po prvé bylo dovoleno dostávat na pracovních blocích balíky s potravinami z domova, jak tomu bylo už dříve v jiných táborech. Vytvořili jsme ihned na jednotlivých blocích sběrací komise, které ze všech balíků bez rozdílu vybíraly vše, co bylo lze použít pro výživu nemocných anebo pro přípravu tak zvaných dietních pokrmů. Bylo to hlavně ovoce i hotové již kompoty, citrony, kakao, čokoláda, vařili jsme kaše, nákypy, puddingy i kompoty ve velikém množství, pokud ovšem balíky a illegálně organisované, to jest kradené zásoby ze skladišť SS i podniků, v nichž vězňové pracovali, stačily. Velkou část z toho jsme zhotovovali v naší Totenkamře a tehdejší kapo Zimmermann, který sice nerad, ale přece jen to jaksi přehlížel, té naší milé místnosti říkal "Totenküche". A pak večer a v noci, když bylo částečně mimo nebezpečí, jsme to roznášeli, současně s prohlídkou nemocných a s rozdílením slabých tenkrát ještě zásob léků a injekcí, což ovšem bylo ve skutečnosti velmi přísně zakázáno, i když nemocní oficiálně vůbec nebyli vyšetřováni a prohlíženi.

   Také medikamentů jsme tenkrát měli velmi poskrovnu. Pouze málo kardiak(112), a používali jsme kromě kafru hlavně digitalisové léčby a Sympatolu a při komplikacích plicních chininu a Transpulminu. Ze sulfonaminů Eleudron a Albucid.

   Horší už to bylo s komplikacemi. Z celkového stavu asi 1 400 onemocnění od ledna až do konce dubna 1943 zemřelo přes 400 lidí. Zato následníků bylo daleko více. Po dobu nejméně ještě půl roku jsme se neustále setkávali s nejrůznějšími sekundárními posttyfovými infekcemi. Byly to předně velmi těžké a úporné cystopyelitidy(113), spojené s kolitidami rázu dysentrerického, a to jak ulcerosními tak i membranosními(114). Velmi častá však byla i celková septikaemie(115) s ložisky rozsetými v břišních i jiných orgánech. Vzpomínám si na rozsáhlé diffusní hepatitidy se spoustami miliárních(116) i větších abscesů a stejné nebo podobné nálezy na plicích, ohromné pyocarditidy(117), na pyonephrosy(118), paranephritické(119) abscesy a velikou řadu následujících empyemů(120) pohrudničních, ale i osteomyelitidy(121) a metastatické spondylitidy(122), které dělaly pro svůj poznenáhlý a chronický postup veliké differenciálně diagnostické potíže. V několika případech se vyhojily spontánně i při zcela konservativní chirurgické léčbě i po předcházejících paraplegiích(123) a při procesech v lebce a nitrolebních po epileptiformních(124) záchvatech.

   Je přirozené, že při této tyfové infekci i po ní se reaktivovala veliká řada obsolentních(125) a ohraničených procesů hnisavých a phlegmonosních, hlavně na končetinách, a vedla pak postupně řadou amputací k invaliditě se smutným koncem. Stejně ale opačně byl tyfus kombinován v mnoha případech předcházející pokusnou infekcí malarickou. To však znamenalo už přílišné zatížení parenchymu(126) jaterního i sleziny a srdce, nemluvě o případech, které předtím prodělaly "koňskou" Schillingovu kuru salvarsanovou.

   Také komplikací s následnou infekcí dysenterie(127), podle průběhu a vyšetření nejčastěji typu Flexner, řidčeji Y, které ale pro sešlý a vyčerpaný stav organismu byly stejně závažné, jsme měli velmi mnoho. V pozdějších měsících jsme měli velmi často příležitost, pozorovat při pitvách i případné úmrtí jinou příčinou i postupný zánik následků a změn tyfu abdominálního(128) na jednotlivých orgánech, respektive jejich postupující regeneraci. Tato se jevila nejrychleji na játrech, kde původní nejčastější parenchymatosní a tuková degenerace mizela už v několika málo měsících, ne-li týdnech a vyznačovala se ne sice nápadně, nýbrž u případů, kde jsme už na to zvláště hleděli, fibrosní proliferací(129). Dále tomu bylo tak u ledvin, kde nejčastěji zůstávaly nepatrné chronické změny i makroskopicky viditelné, a nejpomaleji tak bylo u sleziny, ačkoliv i tu v průběhu několika měsíců nabývaly tyto opět ve veliké většině skoro normálního vzhledu a velikosti, na rozdíl od malarie, která vždycky zanechávala větší či menší splenomegalii(130) nebo následnou cirrhosu(131), tuto zejména u lidí sešlých. Na svalu srdečním i klinicky na funkci srdce jsme obvykle nenacházeli žádných posttyfosních následků a dokonce ani patrnější zhoršení tuberkulosních procesů, které jinak mělo 90 % táborového osazenstva. Proti skvrnivce poměrně málo reagovala tuberkulosa na probíhající tyfovou infekci. Naproti tomu v oblasti nervové a psychické, ne ovšem autopticky nýbrž klinicky, jsme pozorovali množství změn u pacientů, prodělavších tyfus, a to od lehkých neuropathiků až k vážným melancholiím, o něž konečně v táborovém prostředí co do popudu nebylo nikdy nouze. Ale i tyto se většinou průběhem času upravovaly ve tvrdé otužovací zkoušce táborového života a těžké práce a jen v menšině případů skutečně změnily definitivně původně jiné nálady a charakter lidí. Po této stránce s těmito zkušenostmi nemůžeme porovnávat následky skvrnivky, protože jsme ji prodělali sice v rozsahu mnohonásobném, ale těsně před koncem tábora, kdy už jsme neměli možnost pozorovat další vývoj podobných pozdních příznaků a průběhů.

   Původ tyfové infekce se nezjistil přes to, že zkoušky vody byly posílány mnohokrát bezvýsledně k vyšetření a o jinou možnost této hromadné infekce při úplném nedostatku mléka a mléčných výrobků, masa a jiných poživatin i čerstvých zelenin - nemohlo jít. Naopak, při močálovité půdě, na níž Dachau a zvláště tábor stojí, lze mluvit o divu, že tam tyfus nebyl tak endemický jako úplavice a že zejména, až na několik málo, snad asi za tři poslední léta 20 - 30 případů, nebylo v táboře ani paratyfů a jiných tyfoidních onemocnění, pokud jsme je měli možnost pathologicko-anatomicky zjistit a bakteriologicky ověřit. Pamatuji se pouze na jediný pěkný případ botulismu(132), kdežto ostatních asi deset případů bylo vysvětleno až při následných těžkých polyneuritidách s obrnami a paraplegiemi.

   Pokud jde o moji osobu, byla tato tyfová infekce mou první zatěžkávací zkouškou po stránce medicinské v táboře a vyžadovala skutečně nejvyššího úsilí, jaké si už dnes nedovedeme představit. Moje každodenní, ale hlavně noční návštěvy a prohlídky na všech blocích a zvláště můj legendární pytel, v němž jsem roznášel dietu a léky a s nímž jsem byl nesčíslněkrát vyobrazen a karikován, ruku v ruce s řadou skutečně šťastně zachráněných případů nejen u nás mezi Čechy (zaznamenávali jsme mezi všemi národy daleko nejmenší procento úmrtnosti), ale hlavně mezi táborovými prominenty mně vybudovaly teprve skutečnou posici, z níž jsem mohl potom vycházet k další práci a která mně byla pro ni pevnou základnou, ale i záchranou v řadě pozdějších těžkých situací a nebezpečí mnoha našich krajanů a kamarádů.

   Pokud jde o léčbu, pokoušeli jsme se tenkrát též o chemotherapii tyfu, hlavně Albucidem a Eleudronem. Ale bez zvláštních výsledků. Ovšem, měli jsme k těmto pokusům málo příležitosti, snad 20 - 30, pro nedostatek léků, které jsme musili organisovat s velkým nebezpečím z phlegmonové stanice, kde byl ovšem těchto preparátů veliký nadbytek. Stejně málo působily sulfonamidy (Prontosil) na následná pyemická onemocnění místní i celková, což bylo zvláště nápadné. Měli jsme totiž při léčení jiných septických onemocnění, zvláště při léčení erysipelu i celkových sepsí, poměrně velmi slušné výsledky, takže až do roku 1944, kdy nastala všeobecná nouze o léky, bylo úmrtí na erysipel, přes jeho velké rozšíření a skutečně endemické vyskytování se v táboře (měli jsme stabilně na zvláštním oddělení 40 - 50 případů), velmi vzácné a i celkový průběh, přes nejčastější lokalisaci z 80 % na hlavě, byl poměrně lehký a krátký. Zato pak erysipely po skvrnivce byly z 50 i více procent letální(133) a průběh byl vesměs foudroyantní.

FYSIOLOGICKÉ A PATHOLOGICKÉ ZÁHADY

   Mezi zajímavé úkazy, o nichž jsme často s podivem diskutovali, byla i ta okolnost, že nejen v důsledků trvalé a stále stupňované podvýživy lidé scházeli a zároveň i klesala jejich přirozená obranná schopnost, nýbrž že patrně podobným způsobem se dařilo i jejich nepřátelům na stále zhoršující se živné půdě chřadnoucího lidského organismu. Bylo totiž jasné a nám jak v nemocnici tak zejména v pitevně patrné, že řada chorob a infekcí, o nichž jsme měli dlouholeté zkušenosti a znalosti z předválečného života, že probíhaly vždy velmi bouřlivě s vysokými horečkami, mohutnou celkovou reakcí organismu a měly určité charakteristické cesty a obvyklé obrazy, zde v táboře se nám jevily naprosto jinak. Ponejvíce probíhaly ztlumeně (říkali jsme "con sordini") a často svými základními odchylkami způsobovaly nám veliké rozpaky a trápení differenciálně diagnostická.

   Uvedu jen případy nejmarkantnější. Veliké panaritium(134) s krásně malovanou lymphangoitidou(135) a paketovitě zduřelou lymphandenitidou axilární(136), při kterém bychom s naprostou určitostí čekali čtyřicítku, třesavky, ochablost a zkrátka těžký chorobný obraz, ta nám přicházela denně ambulatorně, kde lidé přišli rovně z nejtěžší fysické práce (a nebyli to jenom snad otužilí Rusáci nebo neinteligentní a tvrdí obyvatelé balkánští, nýbrž i civilní intelektuálové, profesoři a faráři), kteří přišli s podobnými příznaky, to jest s temperaturou sotva 37,5° , poměrně malou bolestivostí, a zle se s námi hádali, když jsme je přesvědčovali, že nemohou zase hned jít do práce, nemluvě o nedorozuměních, když byla nutnost zůstat ležet na revíru, nebo dokonce chirurgického zákroku. Rozsáhlé furunkly, ale i karbunkly(137) i diffusní phlegmony, zaujímající často dvě třetiny předloktí nebo podkolenní, stejně jako poměrně velmi časté v krajině svalů prsních, probíhaly téměř bez horeček a bez zánětlivých bouřlivějších reakcí na okolních lymphatických žlázách, ale zato pravidelně s mohutnými otoky končetiny nebo okolí. Spíše byly tyto otoky způsobeny ať už podvýživou či avitaminosou praedisposicí pro taková hnisavá onemocnění. A kolik velikých vředů a defektů, často větších než obě dlaně, na oedematosní podkožní tkáni bylo po týdnu obnaženo nebo přikryto buď špinavým a prosáklým prádlem a zaprášeným šatem nebo primitivním papírovým nepřiléhajícím obvazem, který obyčejně vydržel při stálém pohybu a práci nejvýše půl dne - a k převazům bylo dovoleno, a to ještě mnohdy jen s protekcí, chodit nejvýše jednou týdně, zejména u chronických případů. A vzdor tomu nedošlo téměř nikdy k žádné akutní reinfekci a sepsi. To nemluvíme pak vůbec o tom, jak odborníci na ambulanci "asepticky a jemně" obvazovali rány, dřeli, drbali je desinfekčními prostředky a natírali. Vzpomínám, že ani dokonce histologicky prokázaná plynatá sněť, která za našich hygienických podmínek nebyla ovšem žádnou zvláštností ani při znečištěných úrazech v práci, tím méně později při rozsáhlých devastujících zraněních za leteckého bombardování, neprobíhala nikterak charakteristicky a bouřlivě. Často to trvalo dlouhé týdny a měsíce, než vedly podobné zjevy spíše k všeobecné degeneraci amyloidu orgánů, jak jsme v pitevně zjišťovali, než ke skutečné sepsi. A tak většina hnisavých infikovaných procesů končila zpravidla onemocněními sekundárními: ledvin, záněty plic, a hlavně insufficiencí tkáně jaterní, svalu srdečního a ledvin.

   Z téže podstaty si ale vysvětlujeme též naprostou ochablost a neschopnost k jakémukoliv hojení u takových chorob. Jednalo se v první řadě o otevřené affekce, které i při náhodném dostatku léčebných a hojivých prostředků, klidu i poměrně případné therapii naprosto nereagovaly na žádný způsob léčebný a veškerá snaha a námaha přivést je ke granulaci a hojení byla marná. Při celkovém stavu vězňů a zvláště jejich výživy to jistě nepřekvapuje.

   Přicházely nám rozsáhlé hnisající affekce, abscessy a hlavně karbunkly na zádech a šíji, které celým svým charakterem a špatným průběhem granulací budily samozřejmě podezření na celkovou její příčinu. Nikdy jsme nenašli při nich ani v moči ani v krvi stopy cukrovky nebo jiného podobného onemocnění a také insulin, který ovšem pouze ve výjimečných protekčních případech mohl být aplikován, nevykazoval žádných výsledků. Zato tím spíše se stávalo, že dávno zahojivší se již procesy, buď na dřívějších místech nebo na místech jiných recidivovaly i po někdy dlouhé přestávce. Na substituční léčení vitaminy nebylo až na výjimky pomyšlení.

   V tomto směru je názorný příklad a smutný osud dobrého kamaráda Fr. Korandy z Budějovic. Tento policejní úředník v Chebu, při německých bouřích 1938 byl hrozným způsobem ztýrán, přeraženo mu mnoho žeber a poškozena páteř. Po následném "zpracování" jeho gestapem dostal osteomyelitidu, s níž přišel do tábora jako jeden z prvních Čechů. Dvakrát prodělal oboustranný empyem při pneumonii, mezi nimiž vždy několik měsíců musil těžce a namáhavě pracovat, aby se uchránil invalidního transportu. Prodělal v roce 1943 břišní tyfus s novou recidivou osteomyelitidy a spondylitidy(138). Přes půl roku strávil v sádrovém lůžku, při němž znovu měl recidivu pneumonie a pleuritického(139) exsudátu. Když již jsme ho učili znovu chodit, dostal důkladně vysílený skvrnivku. Protože jsme ale byli na něj "zasednuti", dostali jsme ho z ní i přes nefritidu a velké oedemy. Skoro vyhojen dostal obvyklý erisypel a přes všechno léčení umírá celkovou sepsí osm dní po osvobození!

   Ale i vnitřní choroby probíhaly pod týmž úchylným obrazem. Bývali jsme velmi často překvapeni při ambulantním nebo náhodném vyšetření anebo dokonce na rentgenu, rozsáhlými nálezy a zánětlivými infiltracemi a specifickými procesy v plicích, obrovskými exsudáty v pleuře i perikardu, o nichž vyšetřovaný doslova často nevěděl, a bylo nesčetné množství případů, kdy jsme tyto diagnosy dělali až na pitevním stole, protože byl vězeň "zdráv" (a to ne vždy z donucení) a pracoval doslova až do smrti, která ho pak zastihla náhle a na neznámou příčinu. I když velmi mnoho u toho můžeme přičíst známým a pochopitelným specificky táborovým způsobům, které působily vším jiným než nějakým mazlením se nebo i jen ohledy na choroby a nevolnosti, bylo skutečně často neuvěřitelné, že postižený mohl s podobným nálezem, to jest na příklad se třemi či čtyřmi litry pleurálního exsudátu, oboustrannou šedou hepatisací(140) plic, oboustranným spontánním pneumothoraxem, pyoperikardem, oboustrannou rozsáhlou haemorhagickou nephritidou(141), inkompletní perforací žaludečního vředu s patrnou již tendencí k opouzdřování, nebo s velikým úplně hadrovitým srdcem - ještě krátce před smrtí mnoho hodin u práce třebas jen stát, do práce s ostatními ostrým pochodem dojít na vzdálenost často mnoha kilometrů a zase opět do tábora zpět a dokonce, soudě podle kvanta obsahu žaludečního při pitvě, se s chutí a pořádně najíst toho nejtěžšího a těžce stravitelného táborového pokrmu.

   I pneumonie měly svůj typicky odlišný průběh. Měli jsme občas mnoho tak zvaných foudroyantních pneumonií, které budily vzpomínky na známé případy z doby španělské chřipky. Všechno úsilí při nich bylo marné. A nebyli to právě lidé nejslabší. Naproti tomu u těch podvyživených docházelo skoro vždy k postpneumonickým empyemům (po předcházejícím exsudátu) obyčejně oboustranným i bez punkcí. A přitom jsem míval na pitevním stole per continuitatem veliké pyopericarditidy s půl litrem i více hnisu s osrdci, mnohé již částečně organisované v cor hirsutum, hnisavé diffusní i ohraničené peritonitidy. Měli jsme i více gangrain plicních po předcházejících pneumoniích, při čemž však průběh k smrtelnému konci byl nepochopitelně pomalý po řadu měsíců.

   Lágrový průběh měly i jiné nemoce. Vzpomínám těžkých případů spály, kde rozsáhlý exanthem byl spojen s diffusním krvácením a celkovými příznaky ve všech orgánech, a diphterie, která vykazovala hlavně u severských národů hluboké nekrosy(142) s vedlejším, obvykle ohraničeným hnisáním, mediastinidou, krvácením v endokardu(143) i myokardu(144) a význačnou, skoro vždy glomerulonephritidou(145), ovšem hlavně tam, kde smrt nastala v době pozdější.

   O erisypelu, který byl jedním z nejrozšířenějších, ale celkem lehkých onemocnění, až do skvrnivky, už byla řeč. Stejně neobvyklý byl průběh angin, jejichž oddělení bylo sice skoro stále plné, ale bez obvyklých celkových septických případů. Neměli jsme skoro žádné následné endokarditidy a polyarthritid(146) k počtu angin bylo nepoměrně málo. I ledvinových komplikací po anginách nebylo mnoho. Zato retropharyngeální abscesy(147) a záněty vedlejších dutin a dokonce i mediastinitidy(148) a strumitidy byly poměrně velmi časté.

   Stejně bylo nápadné a podivné, jak lidé poměrně tělesně velmi sešlí, kteří často ztratili daleko více než polovinu své původní tělesné váhy a k tomu tělesné práci nezvyklí, často viditelně dřívějším pohodlím zhýčkaní, se nyní za nejtěžších podmínek velmi rychle aklimatisovali tvrdému táborovému životu a zvykali si i na nejhrubší práci. Byla v tom vždycky nejhlavnější stránkou otázka nervů a duševní čilosti. Buď nastávalo, jak tomu bylo u nekonečné řady zejména Židů a jiných intelektuálů, ale i u lidí prostých a zvyklých těžké manuální práci, úplné duševní a nervové zhroucení a tím i neodvratitelná a následná zkáza dříve či později, anebo po kratší nebo delší době se organismus přizpůsobil práci a způsobu života, o němž se nám nikdy nikomu ani nesnilo. A není nezajímavé, že často takoví, kteří nebyli tělesné práci vůbec zvyklí, snášeli ji v tomto prostředí lépe a dokonce s humorem, než otužilí nádeníci, rolníci a lidé v občanském životě vždy těžce pracující.

   Rozhodně daleko pomaleji šlo toto přizpůsobování po stránce výživy. I tady mnoho působila duševní stránka a představa, že dostáváme pokrmy, při nichž, jak jsme říkávali, naše prasátka by se na nás tak smutně podívala, že by se nám o nich týden zdálo, kdybychom jim je předložili do koryt. Určitě by se jich však nedotkla. Nebyly poživatelné ani stravitelné a budily odpor a ošklivost již svou chutí, vzhledem nebo vůní. A nejčastěji to bylo vším tím trojím.

   I tady se ukazovalo, že hlad je nejlepší kuchař. Tak záleželo jen na tom, jak kdo rychle přemohl v sobě, jak jsme to pojmenovali, "kulturu a vychování" a dal se do toho. Ale i tady bylo třeba rozumu. Bylo příznačné, jak mnoho lidí, a kupodivu velmi kultivovaných a společensky vysoko stojících, z jednoho extrému upadalo do druhého. Z hladu se pak stávali ubohými živočichy, kteří sbírali v prachu odházené zbytky jídla, tak jako nedopalky cigaret, špinavými prsty vytírali několikrát před tím již stejným způsobem "čištěné" nádoby a kotle po jídle, zkažené a zbylé slupky a zbytky. Vzpomínám, jak na plantážích v roce 1942 se dva inteligenti zle seprali o tučnou žížalu a kolik jich chutě požívalo a chřupalo natě zelenin i krabaté listy divokého křenu na kompostech rostoucího. Velmi mnoho tuto, jinak při panujícím hladu pochopitelnou, žravost zaplatilo svými životy. Bylo potřeba si ponenáhlu zvykat, i za cenu poměrně velikého a rychlého úbytku na váze, který rovněž nápadným a podivuhodným způsobem nešel ruku v ruce se stavem tělesných sil a pracovní výkonnosti. Bylo často skutečně obdivuhodné i jen pohybování se těchto stínů, vážících třicet i méně kilogramů, a poměrně těžká a namáhavá práce lidí, vážících kolem čtyřiceti kilogramů. Pracovníků, vážících přes pětapadesát a dokonce šedesát kilogramů byla v prvních letech až do pracovního nasazení a povolení balíčků z domova, jen nepatrná menšina a ti patřili výlučně k táborové šlechtě, nebo mezi nové příchozí, pokud přišli bez předcházejícího věznění z života občanského přímo do tábora. Tím horší a nebezpečnější pak byl pád a náhlé zhubnutí těchto posledních, s pochopitelnými následky srdečními, jaterní a ledvinné insufficience(149), gastroptosy(150) i enteroptosy(151). Stejně nám bylo těžko vysvětlitelné, jak při této kaloricky chudé stravě (vypočítávali jsme v roce 1943, tedy již v době poměrného "blahobytu", že činila průměrně 1 200 kalorií u těžce pracujících, a dva roky předtím  a na konci 1944/45 byla jistě u všech o třetinu i o více chudší a byla stejná nezměnitelně na blocích invalidů hluboko pod 800 kaloriemi) jsme vydrželi těžké tamější poměry tepelné. Dachau bylo jistě s ďábelskou úmyslností vybráno k svému účelu, jako obzvláště nepříznivé klimatické místo. Výška na sever a východ plně otevřené náhorní planiny kolem 600 metrů, ohraničené na západ a jihozápad vysokou řadou alpských ledovců proti jakémukoliv přílivu teplejšího vzduchu, způsobovala skutečně vražedné počasí s dlouhými celodenními mlhavými periodami po řadu měsíců i za nejprudších mrazů stejně jako v létě, takže sluneční záření zde bylo omezeno jen na dvě periody, a to v únoru a v březnu a pak hlavně na podzim, který zde byl velmi krásný a na který jsme se po celý rok vždy těšili. To už ale bylo teplo omezeno jen na několik málo hodin kolem poledne a od večera do pozdního dopoledne jsme již mrzli.

   Tak jako bylo toto počasí velmi nepříznivým zdravotním faktorem, jak se to projevovalo zejména u tuberkulosy, tak bylo kupodivu poměrně dobře snášeno velikou většinou osazenstva tábora, mezi nímž byly desetitisíce z národů, které o sněhu, jehož jsme každoročně měli po měsíce pravé spousty, a o velikých mrazech neměly ani tušení. Tak tomu bylo zejména u Španělů, Italů, Řeků a jižních národů vůbec. Je sice pravda, že jsme zakoušeli mrazem a zimou při hladu a naprosto nedostatečného oblečení veliká muka, zvláště duševní. Ale organické, respektive pathologické následky toho byly poměrně nepatrné. Vzpomínám si, jak v zimě roku 1941 - 42, když jsme každodenně od čtyř do šesti hodin ráno při šestatřiceti i více stupních mrazu poskakovali, vyhnáni z postelí a světnic před bloky (v tom měl náš X. český blok vždy jedinečnou přednost) a čekajíce na rozednění a na Appel, ze šibeniční nálady si k tomu zpívali a rozcvičovali se v tenkých drillingových šatech, bez jediného teplejšího obalu, protože svetry a podobné teplé věci byly dovoleny až od roku 1943. A pak jsme přišli na plantáže do suterénní pracovny s kamennou podlahou, kde byly ráno i dva stupně pod nulou, a tam jsme musili po celý den sedět, pracovat, psát, kreslit atd. A přece to byla pro nás tenkrát neporovnatelná výhoda proti těm, kteří v téže chvíli v mrazu, vlhku a sněhu byli po celý den na silnicích, polích a v lomech a přicházeli domů v promočených anebo doslovně zmrzlých obalech, aby si je ráno neusušené znovu oblékli. Při tom všem bylo poměrně málo omrzlin většího rázu a rozsahu, jaké jsme potom viděli až v zimě 1944 a 1945 při zimě daleko mírnější, u příchozích z jiných táborů, kde měli podnebí daleko výhodnější. Teprve tady jsme uviděli a dostávali sta a tisíce omrzlých prstů a celých údů, tak jak jsme to dobře pamatovali z Karpat první světové vojny v roce 1915. Není potřeba podotýkat, že i tady při rozsáhlých kongellacích(152) druhého a třetího stupně se projevovala táž líná pathologická a regenerační reakce. "Nastuzení" v táboře bylo neznámo.

   Jako na nejcharakterističtější případ v tomto směru, jakožto na veliký smutný pokus si vzpomínám na transport 1800 polských kněží, kteří k nám došli koncem listopadu 1941. Bylo mezi nimi i mnoho universitních profesorů, theologů, i z jiných fakult, z Lodže, Poznaně i Varšavy, stejně jako i jiných vysokých státních hodnostářů, vzatých hromadnou akcí přímo s kateder, z far a úřadů ve výtečném celkovém stavu. Přijeli v bohatých kožiších s honosnými límci, s krásnými teplými přikrývkami a objemnými cestovními kufry. Byli přijati tak jako všichni ostatní. Za prudkého tenkrát mrazu a slabého sněžení byli vysvlečeni ze všeho do naha a stáli po více než dvanáct hodin na Appelplatzu, a vykoupáni ve sprchách s horkou vodou, což bylo pro každého příchozího první visitkou a táborovou zkouškou. A od toho dne byli honěni mladí jako staří (několika z nich bylo hodně přes sedmdesát let a ti bývali vždy svými kamarády nošeni a táhnuti jako "andělíčkové") bosi, s holými hlavami, bez kabátů, s krátkými košilemi bez knoflíků a jen ve spodkách ráno i večer po mnoho hodin po táboře i po Appelplatzu. Ubývalo jich ovšem kvapem. Samé pneumonie, nephritidy a srdeční choroby, ale poměrně málo omrzlin. Ale většina i tohle vydržela, až se stala pak v nejbližších dnech obětí pokusných stanic. Myslil jsem si často, jak veliký by musil být kalendář, aby se tam vešla jména všech takových mučedníků a svatých, daleko zasloužilejších než ti dosavadní.

   Takové situace se pak opakovaly i v pozdějších letech, zejména za totálního nasazení, s nejrůznějšími variantami. Zdánlivě k smrti vysušení a vychudlí invalidé nebo "uzdravení" z revíru čerstvě propuštění, kteří ještě před čtyřiadvaceti až osmačtyřiceti hodinami leželi s vysokými horečkami nebo měli otevřené rány, a hlavně když přišel veliký transport, což bylo na sklonku roku 1944 a na začátku roku 1945 několikrát do týdne, a tu bylo potřeba uvolnit několik set lůžek naráz - stáli nazí před tak zvanými pracovními odvody, ale daleko případněji jmenovanými "trhy otroků", po celé hodiny ve studeném dešti, mrazu, mlze a větru, tito nazí čekatelé práce, až se uráčilo panu šéflékaři nebo Arbeitsführerovi přijít k "předvádění". Bylo to opravdu jako předvádění koní, když v klusu kolemjdoucí tisíce byly v hodině schopny každé práce a každého transportu. Když jsme se na ně z oken revíru dívali, představovali jsme si, že tito lidé ještě týž den těžce onemocní a rozhodně práci nevydrží. A přece poměrně veliké procento vydrželo všechno a znovu ukázalo, co všechno může člověk vydržet.

   Jak jinak bychom si mohli vysvětlit i pouhou persistenci živých lidí v transportech z Francie nebo z Východního Pruska, odkud byli vězni po stech i více v jednom normálním nákladním vagonu (für sechsunddreissig Mann oder seschs Pferde) napěchovaných a uzavřených bez potravy a pití na cestě po šest až osm dní, kromě toho, co si snad kdo mohl vzíti s sebou do kapes, mezi dvěma třetinami udušených a mrtvých v pokročilém stupni rozkladu v každém vagoně. A tito lidé, tak zmučení, byť ve vzácných výjimkách, přece ne ojediněle, se na revíru v klidu brzy i za stejně nepříznivých stravovacích podmínek rychle zotavovali a dokonce často projevovali docela vyrovnanou a klidnou náladu. Myslím, že by se teprve mezi těmito lidmi našlo mnoho opravdových typů hrdinství daleko většího, než okamžité sugestivní nebo afektivní vzplanutí v boji na frontách nebo jinde. Hlavní podmínkou pro to všechno byla víra a důvěra v další život, což se jevilo při každém i nepatrném, často pouze pomyslném zlepšení situace anebo dokonce někdy už při vyhlídkách na ni.

   Proto vedle politických parol, které kvetly v táboře a byly často zámyslně kolportovány tak jako venku, měli jsme i paroly táborové, které mluvily o nejnemožnějších a nesmyslných změnách režimu a táborového života, ovšem že vždy z devadesáti procent a la hausse, kterými se, tak jako děti pohádkami, pak držela veliká řada slabých "nad vodou". Proto pak skutečně radostné zprávy byly každá za deset nejlepších injekcí i pro umírající a toho jsem si byl vědom po celou dobu svého lékařského působení v Dachau a používal tohoto politického arsenálu daleko více a s větším úspěchem, než skrovných skladů skutečných léčebných pomůcek. Tím si vysvětlíme po osvobození rychlý obrat přímo katastrofální zdravotní i obecné situace tábora. Každý chtěl konečně přece přijít domů a začal i ten nejskleslejší pesimista věřit, že je to možné. Škoda, že pro tolik dobrých lidí to všechno přišlo až pozdě.

   Právě v takových nejrůznějších a nejhrůznějších situacích jsme se pak potkávali, kromě výstavních kousků hrubosti a zvířecí nátury, nechceme-li tím urážet němou tvář, s nejkrásnějšími zjevy a příklady opravdového přátelství a skutečného kamarádství doslova až do krve. Mohu uvést veliké množství případů návalu ochotných dárců krve k transfusím v dobách, kdy se každá kapka této nejdražší tekutiny tak těžce dosazovala, mnoho případů obětování se do posledního dechu, až i do konce života v choulostivých situacích táborových. Kolik takových lidsky podávaných pravic zachránilo lidských životů. Snad právě proto to bylo tenkrát tak krásné, protože vzácné v tomto nedozírném moři nenávisti, mravní lidské bídy a bezmezného zla. Sem patří i hrdinská oběť desítek polských a českých kněží - dobrovolných ošetřovatelů na vymírajících blocích skvrnivkových (vzpomínám + P. Kose) stejně jako mnoho německých soudruhů - táborových činovníků, kteří s nasazením vlastní kůže zachránili sta svých i našich lidí před násilnou smrtí na transportech.