ZLOČINY NACISMU

HRDINSKÉ ČINY

 

ČESKOSLOVENSKÝCH

 

LEGIÍ

 

 

napsal

 

A. BEAUMONT

 

pro “Daily Telegraph”

 

 

přeložil Fr. Soldan

 

 

 

Praha 1919

 

Nákladem Československého

 

cizineckého Úřadu.

 

Tiskl A. Strojil, Praha-Vršovice 444.

 

 

 

 

I.

 

ÚSTUP 100.000

 

V Miláně, 26. března.

 

   Veliký podiv způsobily v Evropě a v Americe na jaře a v létě

roku 1918 úžasné činy malé armády 100.000 mužů, tvořících

československé legie v Sibiři. Byla to nová armáda, spěšně

sestavená po mnohých nesnázích a dlouhém vyjednávání

prozatímní vlády mladého národa, uznaného velmocemi teprve

před několika měsíci. Hlavní její účel byl doposud nejistý, její

výzbroj velmi nedostatečná a její prostředky k obraně proti

bolševickému odporu velmi problematické. Ale kázeň jejích

vojáků, rychlé rozhodování jejích důstojníků, odvaha, družnost

a vlastenectví všech ji učinily proslulou takřka za jediný den a

upoutaly k ní pozornost celého civilisovaného světa.

  

   Lloyd George, telegrafuje 9. září za britický válečný kabinet

professoru Masarykovi, blahopřál mu k válečným úspěchům

československých vojsk proti německým a rakouským vojskům

v Sibiři a pravil: “Vypsání příhod a vítězství této malé armády

jest v pravdě jedna z největších epopejí v dějinách.” Prvky, z

nichž byla utvořena tato hrdinná armáda po dlouhých třech

letech čekání a vyjednávání, byly mi vylíčeny v písemné zprávě

dvěma z jejích členů, s nimiž jsem se setkal zde v Italii.

  

   Oba náleží k československé armádě, jež byla vycvičena za

přispění a pod ochranou italské vlády v četných vojenských

táborech kolem Gallarate, nedaleko jezer Como a Lago

Maggiore. Není to nikterak nepatrné překvapení v této válce,

najde-li člověk armádu 40.000 Čechoslováků na rovinách

Lombardských. Bylo tam zřízeno patnáct nebo více rušných

táborů, tři nebo čtyři míle od sebe vzdálených, spojených buď

dráhou nebo silnicemi, po nichž semo tamo projížděly

automobily od tábora k táboru, nebo kvapily motocykly. Vojíni

nosí italský stejnokroj a jediným odznakem jest jim lístek

národního českého stromu. Znají pouze svou rodnou řeč, a je

to poprvé, co se čeština ozývá z tak mnohých úst pod slunnou

oblohou italskou.

 

 

Vojsko z bývalých válečných zajatců.

 

   Toto vojsko bylo vytvořeno z bývalých válečných zajatců,

vzatých na východní a na západní frontě a z nemalé části také

na frontě italské, a z dobrovolníků amerických. Jejich důstojníci

byli povoláni z Francie a z Ruska a ze vzdálených stanic

sibiřských. Jsou to mužové pěkného vojenského vzezření,

střední postavy, pravidelně zamlklí, ale jasného pohledu v

modrých zracích a silného vlasteneckého nadšení v srdcích. Je

nesnadno porozuměti jim napoprve a vniknouti do jejich duší,

jež jak se zdá, úzkostlivě střeží před cizinci. Jsou tak nevtíraví,

tak skromní a tak neosobivi, že by si člověk lehce učinil

nesprávné mínění o vlastnostech, jež v sobě střeží. Rakušané,

bývalí jejich vládcové je posuzovali úplně špatně; Rusové je

nechápali tři léta a spojenci o nich dlouho nevěděli. Bylo třeba

jejich velkolepých válečných výkonů v každé úloze, k níž byli

přibráni od Rusů, a konečně jejich hrdinských činů v Sibiři, aby

si vymohli na světu všechnu důvěru a všechen obdiv, jichž

zasluhují.

  

   Československá armáda má málo jenerálů. Jest to jeden z

příznaků skromnosti, že nespěchá s jich jmenováním. Bude míti

ještě mnoho času později, aby tak učinila. Zatím je celý souhrn

táborů pod velením jednoho důstojníka, pod hodností jenerála,

totiž plukovníka Gibiše, jenž byl rovněž v Sibiři. Plukovník, jenž

má na starosti 40.000 mužů, má mnoho práce a nemohl jsem

ho tudíž žádati, aby mi věnoval čas. Přívětivě mne však odkázal

na dva jiné důstojníky, kteří s ním byli v Sibiři, na kapitána “N” a

kapitána “S”, jak si přejí býti označeni, a ti se velice ochotně

uvolili sděliti se mnou události svého strastného života. Jeden z

nich byl zajat v roce 1915 a druhý na počátku roku 1916. První

byl poslán do různých táborů blízko Omsku a druhý byl

správcem československého tábora v Turkestanu. Oba

dosvědčili nesnáze Čechoslováků v Rusku a jejich přetvoření

ze zajatců v legie bojujících vojínů. “Je to dlouhá historie,”

pravili mi, “ale máte-li chuť poslouchati, rádi vám ji povíme.” Až

příliš se mi chtělo poslouchati. A zde je tedy sdělení kapitána

“N”.

  

   “Studoval jsem pět let na pražském gymnasiu a na universitě.

Poslouchal jsem přednášky professora Masaryka a byl jsem

jedním z jeho obdivovatelů. Myslím ostatně, že druhé vysvítá z

prvého. Byl jsem nadšený Čech a jako náš drahý professor a

učitel, jejž všichni milujeme a zbožňujeme, kojil jsem se

vlasteneckou nadějí, že kteréhos dne uzřím naši vlast volnou a

neodvislou. Stal jsem se učitelem na gymnasiu a dle

rakouského zákona jsem vykonal pouze jednoroční vojenskou

službu jako vysokoškolský student a byl jsem povýšen na

podporučíka, čehož jsem si vážil velmi málo. Bylo to však lepší

než sloužiti jako prostý vojín. Oženil jsem se v červnu 1914,

právě měsíc před počátkem války a neviděl jsem svou ženu od

svého odchodu z Prahy. Válka přišla jako ohromující

překvapení a naplnila nás úzkostí a strašlivými předtuchami.

  

   Věděli jsme, že my Čechoslováci budeme posláni do prvých

řad a bude-li kdo hnán na jatky a obětován, že to budeme jistě

my první. Kdyby se nám byla evropská pevnina propadla pod

nohama a vlny Atlantického oceánu kdyby se byly převalily přes

Alpy, aby nás shltly, bylo by nám to mohlo býti sotva větším

překvapením! Takový byl první dojem, který to učinilo na nás

Čechy v Praze. My jsme neměli nijakého zájmu na konfliktu

mezi Rakouskem a Srbskem a ještě méně příjemný nám byl

spor Rakouska s Ruskem. Právě naopak, naše sympatie byly

všecky, na druhé straně, se Srby a s Rusy. Byli jsme v takovém

postavení, že jsme byli nuceni neúprosnými okolnostmi k boji

za své nejhorší nepřátele, Rakušany a Maďary, proti těm, jež

jsme pokládali za své nejlepší přátele nebo své pokrevence,

totiž proti Rusům a Srbům.

  

   Ve strašlivém vzrušení myšlenkovém mi přišly na mysl

všecky, přednášky našeho drahého professora Masaryka,

předpovídavšího, v jak hrozném postavení se ocitneme

kteréhos dne jako rakouští poddaní. Toto postavení se stalo

mravně a téměř i fysicky nemožným; pouze rakouští a maďarští

tyrani mohli očekávati, že se půjdeme bít za jejich věc. Večer po

vyhlášení mobilisačního nařízení mělo mnoho rodin v Praze

smutnou večeři. A lidé se potichu dorozumívali šeptem a

pohledy. Byloť nebezpečno projevovati na veřejnosti příliš

otevřeně svoje myšlenky. Ve mnohých z nás bylo rozhodnutí,

že budeme-li přinuceni jíti do boje, půjdeme; ale kterýsi den že

tak učiníme “proti” Rakousku a ne “pro” ně.

 

 

Pražské děti.

 

   Náležel jsem k proslulému 28. pluku pražskému, jenž byl

znám jako “Pražské děti”. Němci si myslili, dají-li nám toto

jméno, že je za to oslavíme kteréhos dne svými válečnými činy,

ovšem pro Rakousko. My jsme však to jméno přijali s

významem docela jiným. Budeme bojovati jako “Pražské děti”

pouze za naše město a za naši vlast, ale ne za Rakousko. A

nyní se honosíme skutečně, že to byl náš pluk, 28. pluk

pražský, pověstné “Pražské děti”, jenž byl mezi prvními, jestli

ne první, jenž přešel s hudbou a praporem jako jeden muž k

Rusům. Později jsem se velice radoval, když jsem uslyšel, jaký

vztek to vyvolalo ve Vídni. Bylo pro nás ctí, že naše jméno bylo

vyškrtnuto ze seznamu rakouského vojska a že jsme byli stiženi

kletbou Františka Josefa a jeho dvořanů. Takové kletby jsou pro

nás požehnáním. Císař odešel, jeho císařství je v prachu, a my

se vrátíme se svou hudbou a s prapory do Prahy, po velikých

protivenstvích a strádáních, ale s uspokojením a se slávou.

  

   Náš pluk byl jeden z prvních, jež měly jíti do pole. Kráčeli

jsme Prahou, doprovázeni jsouce německým plukem. Každý z

německých vojáků měl bodák nasazený na pušce, když nás

krok za krokem doprovázel. To byl projev důvěry k nám.

Nedůvěřovalo se nám ani chvilku. Ale přes to, že s námi šel

německý pluk, vztýčili jsme svůj vlastní červenobílý český

praporek a německý mladík, jenž jej chtěl vytrhnouti z ruky

vojáka, jenž jej třímal, byl sražen na dlažbu.

     

   Naši příbuzní a známí, naši druhové, doposud nepovolaní a

mladší studenti, s nimiž jsme se znali, nás doprovázeli.

Nezapírám, že slza byla v mnohém oku, když jsme spatřili, jak

někdo smutečně již oděn nám kyne bílým šátečkem. Ženy nás

tak pozdravovaly z oken a balkonů a volaly na nás: “Nechoďte

tam; nebojujte; hoďte jim zbraně pod nohy!” A pohled do okna

nebo na balkon nám pověděl, odkud ta slova přicházela, že to

bylo od našich bratrů a sester, od našich mladých žen nebo

matek. Ale vojáci německého pluku kráčeli odměřeně vedle nás

s nasazenými bodáky. Nerozuměli českým výkřikům, posílaným

nám z oken, a i kdyby byli rozuměli, byla by velela opatrnost,

aby se stavěli, že nerozumějí.

 

 

Významná událost.

 

   Bylo to na Ferdinandově třídě, kde německý mladík se

pokusil vytrhnouti našemu vojákovi červenobílý český praporek

z ruky. Kterýsi den, až se vrátím do Prahy, najdu si zase místo,

kde jsme ho srazili na dlažbu, co náš červenobílý praporek hrdě

zase šel s námi. Nebylo by nemístné označiti na vždy to místo

jako symbol našeho rozhodnutí a našich citů, s nimiž šel do

války 28. pluk, “Pražské děti”.

  

   Asi po tříhodinovém pochodu z Prahy byli jsme ubytováni v

barácích. Němečtí vojáci, kteří nás provázeli, snažili se nás

rozveseliti. Činili všecko, aby sobě i nám namluvili, že tato válka

je pouze výletem. Ba jejich blahosklonnost k nám šla i dále a

oni nadhazovali, že třeba vůbec ani nebudeme posláni na

frontu. Náš pluk prý se zde bude pouze cvičit ve zbrani a než

budeme vycvičeni, bude prý možná i po válce. My jsme to

věděli lépe. Nebylo nám třeba říkati, že Rakušané nás pošlou

přímo na frontu, co nejdříve jen budou moci, a že nás pošlou na

tu nejhorší, kterou jen budou moci najíti. Když jsme tak kráčeli,

zpívali jsme si, ale naše národní písně, a v některých z těch

písniček často se vyskytovala slova “volnost” a “Čechy”. Zpívali

jsme tyto písničky nejen cestou po silnici, ale i procházejíce

vesnicemi, a české obyvatelstvo nám rozumělo, když nám

nerozuměli Němci.

  

   Byli jsme drženi tři dny v první vesnici, abychom se tam cvičili

a čekali na rozkazy. Čtvrtého dne přišly rozkazy a najednou

jsme byli vypraveni k odchodu. Večer jsme přišli k železniční

stanici, kde jsme byli naloženi na vlak a odveženi téže noci.

Stále jsme byli doprovázeni německým plukem. Úzkostlivě jsme

se vyptávali, kam to jedeme. Řeklo se, že k řece Sanu. To byly

špatné zprávy. Tak jsme si alespoň myslili. Kdybychom byli

chtěli odhoditi zbraně, byla by bývala fronta podle řeky právě

nejhorším místem. Byli bychom ji museli přeplavati. Mnozí z

nás ani neuměli plovati. Rakušané by to byli zpozorovali a byli

by na nás namířili pušky při pokusu přeplování. Rusové by nám

třeba nebyli porozuměli a byli by na nás stříleli rovněž. Doufali

jsme, že se dostaneme někam do Karpat nebo alespoň na

návrší. Kdybychom byli postaveni na návrší, bylo by mnohem

snadněji dáti Rusům dole nějaké znamení, které by nebylo

zpozorováno rakouským velitelstvím vzadu. Všecky tyto

myšlenky kmitly hlavami některých z nás.

 

 

První dělové rány.

 

   Při těchto myšlenkách jsme usnuli. Postupně míjely první

zmatené dojmy z války, jak jsme počali pozorovati. Seděli jsme

tiše ve vlacích, které projížděly semo tamo po celé dny, jakoby

hledaly řeku San. A dostali jsme se k ní až kdysi v září. Když

jsme tam konečně byli, museli jsme rychle zpátky, protože

Rusové zvítězili právě u řeky Sanu a přešli ji na několika

místech. Tím lépe, myslili jsme si. Možná, že se konec konců

ani do boje nedostaneme. Rusové naklepají Rakušanům dříve,

než se jim poštěstí zatáhnouti nás do boje.

  

   Náhle jsme však byli probuzeni z těchto úvah, když jsme

přijeli k vesnici jménem Grembova v Haliči. Bitva zuřila asi o

dvacet kilometrů dále a my jsme zde uslyšeli ponejprve dělové

rány. Vyburcovaly nás ze spánku mohutným nárazem a my

jsme vytřeštily na sebe oči. Bylo to asi kolem 10. září 1914.

Nevzpomínám si přesně na den. Ale každou hodinu se rachot

děl stával mohutnějším a přicházel, jak se zdálo, k nám, jako

blížící se bouře. Uvědomili jsme si, co je to býti konec konců

pouze zálohovým vojskem. Náš pluk byl záložním plukem a

ostatní měly zadržeti první náraz bitvy. Což ale budou-li ostatní

poraženy a dostaneme-li my náhle rozkazy?

  

   Tyto úvahy se teď zdají směšnými, ale tak uvažovali nutně

vojáci, kteří doposud nebyli v bitvě. Než jsme však domyslili,

dostali jsme rozkazy jíti ku předu. Šli jsme celou noc a ráno

jsme dospěli k vesnici, zvané Nisko, do níž Rusové již vnikli.

Měli jsme po obou stranách dva rakouské pluky z Lince, totiž

14. a 58. a také honvédský pluk. Zaujali jsme postavení, a bylo

nám nařízeno vykopati zákopy; ale než jsme tak učinili, přišel

rozkaz ustoupiti. Dověděli jsme se, že dva české prapory přešly

k Rusům. “Ti měli štěstí!” pomyslili jsme si. My, jsouce zálohou

a stojíce za skutečnou bitevní čarou, jsme neměli možnosti

následovati jich příkladu.

  

   Celý měsíc září uplynul v ústupu. Rusové zvítězili v každé

bitvě. Byli jsme přesunováni s místa na místo a viděli jsme

prchající venkovany a vesničany, kteří utíkali většinou směrem

k Moravě. Pozorovali jsme se zadostučiněním, že důstojníci

německých pluků se k nám chovali slušně. Nebyli tak drzí jako

v prvních dnech a jakými se zase později stali, jak mi bylo

praveno. Setkal jsem se tehdy s mnohými rakouskými

důstojníky, kteří již byli zoufalí. Mluvili bez obalu o válce, že je

prohrána a že Rakousku nezbývá nic jiného než prositi při první

příležitosti o mír.

  

   Právě v tom poměru, jak Rakušané a Maďaři smutněli, my

jsme se rozveselovali. Nelitovali jsme nikterak, že Rakousko-

Uhersko jest poraženo. Hovořili jsme o tom mezi sebou v

táboře za večerů a smáli jsme se tomu. Náš obdiv k Rusku

vzrůstal ohromně. Netušili jsme ani dost málo strašlivé to

zklamání, které nám chystalo a zbožňovali jsme v těch dnech

všecko ruské. Velkokníže Mikuláš mnoho slíbil Polákům, věděli

jsme o tom a doplnil to poslav i nám po ruských letcích četné

vzkazy plné naděje a útěchy. Lístky tyto, spouštěné shora

ruskými létadly, byly pečlivě sledovány našimi muži a sbírány,

když se Němci nedívali. Vojáci je skrývali za ňadry jako

posvátné věci. Večer jsme sedávali spolu v zákopech, když

Rakušáci nebyli již vzhůru. Naši vojáci pak vyndavali lístečky z

plášťů a četli je. A my jsme jim vykládali o nich v každém

ohledu a cítili jsme neskonalou vděčnost k Rusku. V našich

duších mělo Rusko božské poslání  - přivoditi osvobození

všech Slovanů. Upřímně jsme věřili všem těm slibům. Rozhodli

jsme se přispěti také dle svých sil k jejich uskutečnění. A naší

největší touhou bylo, aby se nám naskytla příležitost přejíti k

Rusům.

 

 

Chladné přijetí u Poláků.

 

   Naše ústupová linie nás vedla postupně ke Krakovu.

Procházejíce tímto městem nepohodli jsme se s polským

jedním plukem. Poprvé jsme tehdy přišli do styku s Poláky a již

z nich na nás začišel chlad. Naši vojáci, myslící pouze na

slovanské bratrství, představovali si asi, že by se dala snad s

Poláky navázati společná akce. “Odhoďme zbraně!” pravili.

“Nač máme bojovati pro Rakušáky?” Takové narážky asi učinili.

Myslím, že naši vojáci by byli tehdy bývali hotovi jíti i dále toho

dne, kdyby byli Poláci projevili nejmenší ochotu. Ale Poláci

naproti tomu se na nás podívali úkosem. Začali dokonce

vyhrožovati a padlo slovo “zrádce”. Nejprve jsme to nemohli

pochopiti. Později jsme však chápali. Poláci nebyli tak nadšeni

vzkazy velkoknížete Mikuláše, jak jsme byli my. Naopak, mnozí

z nich krutě nenáviděli Rusy. Bylo to vlivem Poláků z Ruska,

jejichž jediným ideálem bylo obdržeti nezávislost na Rusku.

Proto byli ochotni bojovati pro věc Rakouska. A Rakousko jim

stále chytře namlouvalo, že bojuje za jejich svobodu.

  

   Koncem 15. listopadu jsme se hnuli od Krakova. V té době

jsme tušili, že budeme vážně zapleteni do boje. Přišli jsme do

vesnice, nazvané Volki Piotrkov a celé dny jsme byli těžce

ostřelováni, ačkoliv jsme byli rozestaveni v zadním voji jako

záloha. Jednoho dne, kolem 20. listopadu jsem byl v nemocnici

pro záložní vojsko s jiným českým důstojníkem a dvěma lékaři z

Prahy a s několika vojáky. V tom padl ruský granát do velikého

pokoje, kde jsme byli pohromadě a zabil nebo těžce poranil

všecky, mimo mne. Byl jsem sice docela omráčen a ležel jsem

chvíli v bezvědomí, ale když mne zvedli, přišel jsem zase k

sobě a shledal jsem, že se mi docela nic nestalo. Avšak všichni

moji drazí soudruhové byli buď mrtvi neb umírali. To byly naše

první příhody.

  

   Ruské dělostřelectvo bylo v těchto prvních měsících války

výtečné a předčilo dělostřelectvo rakouské. Rusové nabyli

většiny svých úspěchů svým dělostřelectvem a pěchota činila

poměrně málo útoků. Často jsme se divili, proč nás Rusové

rychleji nezatlačovali, když jsme stále ustupovali a když by silný

útok pěchoty byl úplně rozbil vojsko rakouské.

 

 

Kýžená příležitost.

 

   Zase jsme ustupovali – ke Krakovu a 28. listopadu jsme byli

vsazeni do vlaku, a dověděli jsme se, že náš nejbližší cíl cesty

byl v Karpatech. Veliká bitva u Limanova započala a my jsme

byli pobízeni, abychom jako záloha uhájili výhody, jichž

Rakušané nabyli hned na počátku. Byl to první úspěch, kterého

se Rakušané domohli. - Napadli Rusy s boku a ustoupili na

krátkou vzdálenost k místu jménem Bochňa. Zde právě se

dostal náš pluk poprvé do skutečné bitevní čáry, která se v

nejbližších šesti dnech vyvinula v pravé peklo. Naše příležitost

přišla nakonec!

  

   Bylo to 8. prosince. Náš pluk byl rozvinut právě v bitevní čáře

a bylo mu umožněno držeti jeden kopec ať tak neb onak. Jak

obyčejně byli jsme tam ovšem obklopeni rakouskými oddíly.

Naše postavení bylo uprostřed mezi třemi kopci. Na kopci po

pravé naší straně byl 27. rakouský pluk, na kopci po levé straně

byl 59. rakouský pluk. Kopec, na němž jsme stáli my, byl o něco

pošinut ku předu. Našemu pluku velel Rakušan, plukovník

Marten, jenž byl se svým štábem asi 800 yardů za našimi

zákopy. Jelikož jsem stál na vrcholu kopce, mohl jsem snadno

pozorovati celou bitvu. Mohl jsem do jedné spočítati ruské

strojní pušky na návrší naproti nám a viděl jsem zřetelně

rozdělení setnin a úseků. Zuřivý boj se odehrával po naší pravé

i levé straně mezi Rakušany a Rusy.

  

   Naproti nám se dálo něco podivuhodného. Rusové byli úplně

klidni, ani jediný granát nedopadl na náš kopec, ani jediná kulka

nebyla po nás vystřelena z pušky. Viděl jsem však zuřivý útok

bodáky, podniknutý Rusy proti 27. rakouskému pluku po naší

pravici. Podobný útok byl činěn proti 59. rakouskému pluku po

levé straně. Je dlužno doznati, že Rakušané bojovali zprvu

dobře. Ale Rusové nabývali vytrvale půdy; postupně zabírali

zákop za zákopem a co jsem tak pozoroval bitvu, viděl jsem, že

Rusové přešli naší vlastní linii jak po pravé, tak po levé straně.

  

   Nedali jsme ani ránu. Uprostřed tohoto zuřivého boje byla

naše posice dokonalou oasou klidu. Pochybuji, že by byl náš

plukovník za námi o tom věděl. Možná, že si myslil, že

bojujeme jak lvi. Bylo-li tomu tak, pak by nám byl asi dal

svědectví náramné hrdinnosti, když viděl, že Rusové zatlačili

jak 27. pluk po pravici, tak 59. po levici a my jsme stále drželi

své postavení. Plukovník a jeho štáb byli již v nebezpečí. Oba

pluky pak byly rozbity a dávaly se na ústup. Bylo na čase něco

učiniti a plukovník nám poslal rozkaz, abychom ustoupili.

 

 

Přeběhnutí k Rusům.

 

   Neodpověděli jsme. Rozkaz dosud neproniknul do zákopů.

Postačil pokyn našim lidem, aby klidně zůstali ležeti, kde byli.

Rusové již rozvážně vyšli ze svých zákopů naproti a šli naproti

nám. Tato chvíle byla kritická. Porozuměli nám? Bezpečně jsem

cítil, že porozuměli, ale v posledním okamžiku několik našich

lidí pozbylo vlády nad svými nervy. Viděl jsem, že asi deset jich

se sebralo a uteklo. Všichni ostatní zůstali, kde byli, mezi nimi

čtyři čeští poručíci.

  

   Sotvaže Rusové přišli k pokraji našich zákopů, naši lidé

vylezli. Ti, kdo ještě drželi pušku v ruce, odhodili ji. “Jsme Češi,”

křičeli utíkajíce, aby se dostali za Rusy, a nic je teď nemohlo

zadržeti. Náš nejpříkladnější oddíl byla kapela, která se držela

pospolu a jejíž každý muž svíral svůj hudební nástroj jako

jediné, co se mělo zachrániti. Rusové nám ukázali směr, jímž

se máme dáti a naši lidé netratili času, aby se dostali na protější

kopec. Sotva k němu doběhli první přeběhlíci, nastala změna.

Rakouští dělostřelci zpozorovali rozruch v našem pluku. Celý

pluk, vzdávající se se svou hudbou i s praporem, nemohl přejíti

nepozorován. V okamžiku zahájila palbu na naše lidi děla 27. a

59. pluku, zůstavší dosud v postavení po naší pravé a levé

straně. Ale bylo již příliš pozdě!

 

   Pluk se dostal šťastně na protější kopec a mužstvo zářilo.

Bylo to pro ně příliš veliké štěstí. Mimovolně zazněla národní

píseň, náš vlastní prapor zavlál nad malou skupinou vojáků a

naše kapela povstala a zahrála naši hymnu, ubírajíc se

pochodem dále do ruských řad. Když jsme přecházeli, pohlíželi

na nás Rusové s úžasem; hned se rozhlásilo, že jsme Češi a

několik Rusů nás jásavě pozdravilo. “Pražské děti” vykonaly

svou povinnost. Pouze deset jich bylo věrolomných a těch nám

bylo líto. Ostatní byli v bezpečí. Nebylo maličkostí ovládnouti

nervy; nebylo snadno ani pro vojáka, aby nespustil s očí svého

důstojníka, ani pro důstojníka, aby nespustil s očí vojáka

uprostřed jedné z nejzuřivějších bitev. Vydržeti takové napětí

třebas jen půl hodiny a zůstati pevným a nečinným uprostřed

divého ryku, bylo činem vzácné statečnosti a sebevlády, a když

bylo po nejtěžší zkoušce a naše nervy povolily, bylo první

úlevou dáti se do zpěvu a dokázati si takto, že jsme “volni”,

třeba že jsme zajatci.

 

 

II.

Váleční zajatci.

V Miláně, 26. března.

 

   Na to mi vypravoval kapitán “N” o příhodách a

dobrodružstvích, které zažili on a jeho pluk po svém zajetí.

Nadšení, s nímž se vzdali, bylo potom podrobeno těžké

zkoušce, když přes to, že byli Češi a Slované, kteří toužili po

tom, aby mohli bojovati pro samostatnost, bylo s nimi

zacházeno jako s obyčejnými válečnými zajatci. Osud jejich byl

týž jako osud ostatních, Němců a Maďarů a byli určeni pro

vzdálené zajatecké tábory ve východním Rusku anebo v Sibiři.

Tak se dálo všem Čechům, kteří byli zajati v prvních dnech

války. Byli umístěni, často přes svůj rozhořčený odpor, v týchž

vozech, ve kterých Maďaři a Rakušané. Byli převáženi dny a

týdny ve vlacích, které se pomalu plížily, zdánlivě bez určitého

cíle, nejprve Kijevem, pak severní Ukrajinou, do Kursku, Permu,

Penzy a Syzranu. Do stanic, kam by byli mohli přijeti za

čtyřiadvacet hodin, přijížděli až za čtyřiadvacet dní. A to se stále

ještě tyto líné zajatecké vlaky plazily dále, Uralskými končinami

a do Sibiře, kde bylo první veliké středisko zajatecké Omsk.

Jiné vlaky, jako na příklad ten, v němž cestoval kapitán “S”,

odbočily, přejevše Povolží, a vyložily zajatce po případě v

Samarkandě nebo někde jinde v Turkestaně po tří- neb

čtyřměsíčním putování. Z těchto stanic byli pak zajatci někdy

dopraveni ještě dále do neznámých krajů sibiřských, a byli

vyloženi v táborech, jejichž jména nikdy před tím nebyla

slýchána v Evropě.

  

   Často než zajatci dospěli do konečné stanice, přišli Rusové k

poznání, že je rozdíl mezi Čechoslováky a jinými zajatci. Byli

nuceni odděliti je od Maďarů nebo Rakušanů, Rusínů nebo

Poláků. Jeden z takových vlaků stane na sibiřské stanici. Dva

zajatci se vyhrnou z vozu, bijíce se, šťouchajíce se, cloumajíce

sebou a kopajíce se. Roztrhneme je od sebe pomlácené a

krvácející. Rusové si nevšímají, co se děje, ale nejstarší

rakouský důstojník, jenž má jaksi dozor a dobrovolně zastává

velitele, zakročí. Oba zajatci jsou poručíci rakousko-uherské

armády, jeden Čech, druhý rakouský Němec. Rakušák neustále

urážel Rusy, kdekoliv je viděl a na stanici jim nadával psů a

hovad.

  

   Následek toho byla rvačka mezi ním a Čechem, jenž nemohl

snésti, že se Rusům nadává. Rakouský nejstarší setník přísně

napomenul Čecha a vyndal tužku, aby si zapsal zprávu. “Udám

vás, až se vrátíme,” pravil škrobeně. “Udávejte, jak chcete,”

pravil malý český poručík. “Jsme teď v Sibiři a bude-li ještě

někdo znovu nadávati Rusům, sbiji ho právě tak, jako jsem sbil

tohoto.” Konečně Rusové zakročí. Výjevy podobné tomuto se

přiházely příliš často a Čechové byli dáváni do zvláštních vozů

nebo do zvláštních vlaků, aby se zabránilo sporům, které jinak

povstávaly mezi nimi a Maďary nebo Rakušáky.”

 

 

Po sběhnutí.

 

   Kapitán “N” pokračoval následovně ve svém vypravování:

   “Jakmile jsme byli asi 500 yardů s druhé strany ruského

pahorku, byli jsme zachráněni, Rusové nám dávali znamení,

abychom šli k nejbližší vesnici, vzdálené odtud asi míli nebo

dvě. Šlapali jsme vesele, někteří po silnici a druzí lesem.

Někteří z našich vojáků byli na neštěstí raněni šrapnely, když

po nás Rakušáci stříleli z děl. Podpírali jsme je, nebo jsme je

nesli. Přišedše do vesnice, shledali jsme, že tam byl velitel

divise. Zatím jsme ho neviděli, a bylo nám řečeno, abychom

zůstali do večera, kde jsme. Naše sběhnutí se událo kolem

poledne. Pojedli jsme ze zásob, které jsme měli při sobě a něco

jsme dostali od Rusů. Pokusili jsme se domluviti se s Rusy a

vyložiti jim, že jsme se vzdali dobrovolně, ale nebylo nám to nic

platno: oni nerozumněli česky, a my jsme neuměli rusky. Veliká

část Rakušáků od 27. a 59. pluku se přihnala rovněž do

vesnice. Někteří ruští důstojníci však přece asi porozuměli,

neboť přišel rozkaz, abychom byli odděleni od Rakušáků.

  

   Do večera se všecko hladce urovnalo. Naskytlo se nám

pohovořiti s několika českými dobrovolníky v ruské armádě,

kteří nás vřele uvítali a nazývali nás bratry. Ruský plukovník pak

přišel a hovořil s námi velmi přívětivě. Byl to jemný, milý, starý

pán, takže jsme si ho najednou oblíbili. Nechal si nás důstojníky

ve vesnici přes noc a pravil, že nás pošle zítra ráno do hlavního

stanu jenerála Radka Dimitrijeva. Vzdali jsme se tedy jenerálu

Radkovi, bulharskému vlastenci. Těšilo nás, že budeme míti

příležitost s ním se setkati. Jeden bosenský Srb, jenž byl u nás

podporučíkem, přidal se k nám rovněž a ten se uměl dohovořiti

s Rusy. Bitva zuřila dosud velmi blízko, ale my jsme té noci

usnuli náramně klidně. Nebylo sice ještě pro nás po válce, ale

bylo navždy po službě pod nenáviděným Rakouskem. Nebyloť

ani znímky o tom, že bychom se kdy do ní vrátili.

 

 

Mezi ruskými důstojníky.

 

   Spali jsme zdravě, mnozí z nás snad poprvé v této válce, a

zdály se nám příjemné sny. Všichni byli ráno vesele naladěni a

naše hudba zahrála opět naši hymnu na žádost samého

plukovníka. Ten šel dokonce tak daleko ve své laskavosti, že

nám dal i povoz, v němž jsme se měli svézti do hlavního stanu

jenerála Radka Dimitrijeva, vzdáleného odtud asi třicet

kilometrů v krásném starém hradě okocimském. Dostali jsme

oběd ve veliké síni hradní s ruskými důstojníky, kteří se k nám

chovali všichni velice laskavě a jako bratři.

  

   Odpoledne jsme byli dotazováni na vojenské zprávy. Pověděli

jsme dopodrobna všecko, co jsme věděli o složení a rozdělení

rakouské armády. Myslím, že mnohé podrobnosti byly ku

prospěchu a my jsme je podali rádi. Jenerál Radko Dimitrijev,

jenž té chvíle přijel, přišel k nám a pozdravil nás. Velice byl rád,

že vidí Čechy, a tlumočník mu řekl, že jsme se vzdali

dobrovolně a že jsme přáteli.

  

   Pak jsme byli posláni pěšky do vsi Dembice, ležící vedle

hradu. Příštího rána jsme byli seřaděni a měli jsme jíti kus cesty

pěšky. Jeden rakouský důstojník, jenž viděl, že den před tím

nám Čechům byl dán povoz, tvrdošíjně se vzpíral, že pěšky

nepůjde. Vytrvale žádal povoz. Konečně přišel k němu kozácký

podporučík a dal mu několik ran knutou. Hned změnil Rakušák

své mínění a rychle se vydal na cestu.

  

   Vlak nás pak vezl kolem Přemyšlu, jenž byl tehdy obléhán a

po celý den jsme slyšeli veliká ruská děla. Večer přijel náš vlak

do Lvova a téže noci jsme přejeli haličskou hranici. Ráno jsme

přijeli do Voločisky na ruské půdě. Za dva dny na to jsme byli v

Kijevě. Cestou na nás učinilo hluboký dojem vše, co jsme viděli

z ohromných záloh ruské armády. Tyto reservy se zdály býti

nevyčerpatelnými a mezi všemi stanicemi byly tábory, v nichž

jsme viděli cvičiti nováčky. Učinil jsem si veliký pojem o

ohromných pramenech mužstva, jež mělo Rusko, jak se zdálo,

a jejich výzbroj zdála se býti rovněž dokonalou. Hovořili jsme o

tom mezi sebou a vzpomínali jsme si na pohrdavé poznámky,

které často činili o Rusku Rakušáci. Tehdy jsme měli za to, že

Rusko je obrovská říše s nevyčerpatelnou silou a prameny. Byli

jsme hrdi, že jsme Slované a hrdi při pomyšlení, že budoucnost

naší malé slovanské země bude jistě dobře uhájena našimi

velikými slovanskými bratry – Rusy.”

 

 

Vypravování kapitána “S”.

 

   Teď si přál vyprávěti mi své příběhy kapitán “S” až k jeho

vzdání se. Je třeba pověděti je zároveň, protože se úplně liší od

příběhů kapitána “N” a ukazují, jak Čechové, i když byli vřaděni

do rakušáckých pluků a ponecháni sami sobě, nikdy si

nenechali ujíti příležitost, sběhnouti od rakouského vojska.

  

   “Já jsem zase bojoval a bojoval celých sedm měsíců. Po celé

týdny jsem býval den co den v nějaké bitvě nebo šarvátce! Já

jsem nebyl vřaděn do pluku českého, jako můj přítel, kapitán N .

. ., ale do 9. pluku rakouského. Byl jsem ze začátku pouze

podporučíkem, pak poručíkem, ale vždy velitelem setniny a

několikrát i praporu. Rakušany jsem měl nad sebou, pod sebou

i kolem sebe. Každý můj pohyb byl po osm měsíců ve dne, v

noci sledován jejich bdělým zrakem. Neměl jsem si co vybrat.

Ale bojoval jsem bídně. Chodil jsem poslední do každé bitvy.

Chránil jsem život. Každou chvíli jsem byl připraven, že o něj

přijdu. Ale mužstvo mé setniny bylo na tom právě tak. Ani

nevím, kolikrát mé setniny byly smeteny, čtyřikrát nebo pětkrát

jsem se vrátil pouze s půl tuctem mužů. Ale zase byly mé

setniny doplněny a pak jsme šli zase na porážku jako dříve.

Divím se, že jsem posud živ. Dvakrát jsem byl zajat a dvakrát

se Rakušanům poštěstilo znovu mne dostati zpět. Ale po třetí

jsem konečně upláchnul šťastně.

  

   Zanechal jsem v Praze mladou ženu s tříměsíčním děťátkem.

Neměl jsem ani kdy napsati poslední vůli. Musel jsem ve

spěchu odejíti hned první den. Doplňovací stanice mého pluku

byla ve Stryji, mezi Přemyšlem a Stanislavovem, v Haliči.

Rakouská setnina sestává v době míru z osmdesáti mužů.

Když jsem k ní přišel na stanici, byl její počet 240 mužů. Hned

mi bylo svěřeno velení jedné setniny. Nebyloť s dostatek

důstojnictva. Šest dní jsme cvičili ve Stryji a pak jsme byli

posláni na kvap do Přemyšlu. Doufal jsem, že tam Rusové brzy

přijdou. Rakušané měli již ohromný strach. Bylo to sice teprve v

srpnu, ale Rusové začínali vnikati do Haliče.

  

   Odešli jsme 12. srpna z Přemyšlu do Jaroslavi a Sieňavy. Šli

jsme čtrnáct dní bez zastávky, jdouce asi dvacet až třicet

kilometrů denně. Za námi bylo naše vojenské vozatajstvo s

jízdou v čele a s dělostřelectvem vzadu. 26. srpna jsme měli

první potyčku. Ani to neříkám rád, že Rakušané zvítězili. Velel

jsem setnině Rusínů. Myslil jsem si, že jsou přáteli Rusů. Ale

zmýlil jsem se. Bojovali proti nim jak čerti, lépe než Rakušané.

Srážka trvala od časného rána až do páté hodiny odpoledne.

 

 

Třídenní boj.

 

   Dostali jsme rozkaz přejíti hned k útoku. Rusové měli zákopy

my nic. Mé mužstvo útočilo bodákem. Rusové ustoupili a my

jsme je pronásledovali. A teď se bojovalo od postavení k

postavení. K večeru byly obě strany pořádně unaveny.

Odpočívaly jakoby po obapolné dohodě. Tyto srážky tvořily část

první veliké bitvy, která se šířila do daleka až k Lublinu.

Rakouský polní maršálek Dankl velel našemu vojsku. Rusové

bojovali pod jenerálem Ivanovem, jenž velel jihozápadní

armádě. Několik dní jsme měli vrch. Bojovali jsme úporně tři

dny až jsme se dostali do vesnice Travniki.

  

   Pak nastal náhlý, drtivý obrat. Rusové si s námi pouze hráli.

Třetího dne učinili hromadný útok, jenž nás prostě rozdrtil.

Tehdy jsem viděl naposledy čtyři pětiny své setniny rusínských

ďáblů. A dobře jim tak! Nelitoval jsem jich. Nelitoval jsem ani

sebe. Naše rozbitá armáda ustoupila. Nebylo již ani úseků, ani

setnin. Všecko bylo v divé směsici a v nepořádku. Nechali jsme

nepříteli ohromné množství pušek, strojních pušek, střeliva a

dělostřelectva. Následujících deset dní jsme prchali v největším

neladu a zastavili jsme se teprve u spásonosného břehu řeky

Sanu.

  

   Má setnina byla z části doplněna. K řece Sanu byly poslány

zálohy. Dostal jsem rozkaz hájiti předmostí. Zákopníci pro nás

připravili zákopy. Byly to bídné, malé pelechy, hluboké pouze 2

stopy. A při tom se nám říkalo, že máme silné postavení. Měli

jsme je udržeti tři měsíce. Když pak přišli Rusové, neudrželi

jsme je ani tři hodiny. Jakmile na nás zahoukla jejich děla, bylo

po všem. Nic jim nemohlo odolati. Přešli jsme po mostě k

vesnici Kreszovu. Mělo se za to, že tam budeme klásti veliký

odpor. Ale Rusové nám byli v patách. Poslední naši lidé ještě

nepřeběhli přes most, když na něm již byli první Rusové. Hrnuli

se na něj netušíce nebezpečí . . .

  

   Most byl podminován a pak jsem spatřil jedno z

nejstrašnějších divadel války – celý most letící do vzduchu s

nesčetnými lidskými bytostmi, jež byly na něm. Zavřel jsem oči

v tom zmatku. Elektrická jiskra zapálila deset min zároveň.

Země se zachvěla a nebe zazářilo rudě při slunečním světle.

Rakušané a Rusové, koně a děla, všechno vyletělo do povětří.

 

 

Stálý útěk.

 

   Kopali jsme šíleně zákopy na ochranu života. Ale Rusové se

hned dostali přes ně. Nevíme, jak to dělali, ale byli nám v boku,

než jsme si zákopy s polovice vyhrabali. Neměli jsme pokoje

dvacet dní. Každý den nové postavení a každý den nový

zmatený útěk. Bojovali jsme a ustupovali, pozbývali jsme

mužstva, zásob a materiálu na každém místě, kde jsme stanuli,

až jsme se dostali do Tarnova. Proč nás Rusové nesledovali až

tam a nedali nám poslední ránu v Tarnově 26. září, tomu jsme

se náramně divili. Byli by nás tehdy mohli sebrati do uzlíčku.

Nic z nás nezbylo. Má setnina sestávala z jedenácti mužů.

Trochu jsme si odpočinuli v Tarnově, kam jsme dospěli 26. září,

a začali jsme bojovati znovu až 5. října. Náš pluk dostal posilu

1000 mužů. Podobné posily byly poslány také jiným plukům k

doplnění.

  

   Má setnina byla znovu doplněna Rusíny. Velel jsem jim po

Německu. Ale byl bych mohl právě tak nevelet. Oni nerozuměli

česky a já jsem neuměl rusínsky. To nevadilo. V rakouské

armádě platil přísný rozkaz, že pouze němčina je armádní řečí.

Já jsem dal povel a jejich věcí bylo porozuměti a poslechnouti.

5. října jsme dostali rozkaz postupovati. To znamenalo, dostati

se znovu do tuhého. Šli jsme šest dní, až do 11. října. V té době

nebylo alespoň bojů. Byli jsme ovšem dosti blízko, abychom

slyšeli po celou tu dobu děla. Po celé délce linie to dosud

houkalo. Dospěli jsme znovu k řece Sanu, k starému známému.

11. října jsme prošli Mielcem a náš rozkaz zněl zabrati

postavení u řeky ve vesnici jménem Svoly, nějaké čtyři

kilometry severovýchodně od Niska. Doslechl jsem se, že 28.

pražský pluk je umístěn v Nisku. Toužil jsem setkati se s

několika krajany a pověděti jim, jak jsem se doposud měl. Za

dva měsíce jsem se setkal sotva s jedním Čechem.

  

   První rozkaz, který jsme dostali od svého plukovníka, byl –

přejíti řeku. Bylo velmi snadno dáti takový rozkaz z jeho

pohodlného krytu vzdáleného asi míli za námi. Mému mužstvu

se tento úkol nezamlouval. Noví Rusíni, kteří byli vřaděni do

setniny u Tarnova, nebyli takoví, jako ti ubožáci, které jsem měl

dříve. Tito se nehnali tak do boje. Neměl jsem jim to za zlé!

Žádní vojáci z nových oddílů, které jsme dostali od té doby,

nebojovali tak dobře, jako bojovali oni v prvních dnech. Duch

celé rakouské armády poklesnul. Všecky naše pluky měly

rozkazy přejíti řeku a byly činěny zdánlivé pokusy. Rusové na

druhé straně nás pokaždé rychle zdrželi, když se naše mužstvo

přiblížilo k řece. Ostřelovali nás také pořádně a tak jediné, co

jsme mohli učiniti, bylo schovati se. Naši štábní důstojníci byli

již netrpělivi.