Hrdinské činy československých legií - 1. část
HRDINSKÉ ČINY
ČESKOSLOVENSKÝCH
LEGIÍ
napsal
A. BEAUMONT
pro “Daily Telegraph”
přeložil Fr. Soldan
Praha 1919
Nákladem Československého
cizineckého Úřadu.
Tiskl A. Strojil, Praha-Vršovice 444.
I.
ÚSTUP 100.000
V Miláně, 26. března.
Veliký podiv způsobily v Evropě a v Americe na jaře a v létě
roku 1918 úžasné činy malé armády 100.000 mužů, tvořících
československé legie v Sibiři. Byla to nová armáda, spěšně
sestavená po mnohých nesnázích a dlouhém vyjednávání
prozatímní vlády mladého národa, uznaného velmocemi teprve
před několika měsíci. Hlavní její účel byl doposud nejistý, její
výzbroj velmi nedostatečná a její prostředky k obraně proti
bolševickému odporu velmi problematické. Ale kázeň jejích
vojáků, rychlé rozhodování jejích důstojníků, odvaha, družnost
a vlastenectví všech ji učinily proslulou takřka za jediný den a
upoutaly k ní pozornost celého civilisovaného světa.
Lloyd George, telegrafuje 9. září za britický válečný kabinet
professoru Masarykovi, blahopřál mu k válečným úspěchům
československých vojsk proti německým a rakouským vojskům
v Sibiři a pravil: “Vypsání příhod a vítězství této malé armády
jest v pravdě jedna z největších epopejí v dějinách.” Prvky, z
nichž byla utvořena tato hrdinná armáda po dlouhých třech
letech čekání a vyjednávání, byly mi vylíčeny v písemné zprávě
dvěma z jejích členů, s nimiž jsem se setkal zde v Italii.
Oba náleží k československé armádě, jež byla vycvičena za
přispění a pod ochranou italské vlády v četných vojenských
táborech kolem Gallarate, nedaleko jezer Como a Lago
Maggiore. Není to nikterak nepatrné překvapení v této válce,
najde-li člověk armádu 40.000 Čechoslováků na rovinách
Lombardských. Bylo tam zřízeno patnáct nebo více rušných
táborů, tři nebo čtyři míle od sebe vzdálených, spojených buď
dráhou nebo silnicemi, po nichž semo tamo projížděly
automobily od tábora k táboru, nebo kvapily motocykly. Vojíni
nosí italský stejnokroj a jediným odznakem jest jim lístek
národního českého stromu. Znají pouze svou rodnou řeč, a je
to poprvé, co se čeština ozývá z tak mnohých úst pod slunnou
oblohou italskou.
Vojsko z bývalých válečných zajatců.
Toto vojsko bylo vytvořeno z bývalých válečných zajatců,
vzatých na východní a na západní frontě a z nemalé části také
na frontě italské, a z dobrovolníků amerických. Jejich důstojníci
byli povoláni z Francie a z Ruska a ze vzdálených stanic
sibiřských. Jsou to mužové pěkného vojenského vzezření,
střední postavy, pravidelně zamlklí, ale jasného pohledu v
modrých zracích a silného vlasteneckého nadšení v srdcích. Je
nesnadno porozuměti jim napoprve a vniknouti do jejich duší,
jež jak se zdá, úzkostlivě střeží před cizinci. Jsou tak nevtíraví,
tak skromní a tak neosobivi, že by si člověk lehce učinil
nesprávné mínění o vlastnostech, jež v sobě střeží. Rakušané,
bývalí jejich vládcové je posuzovali úplně špatně; Rusové je
nechápali tři léta a spojenci o nich dlouho nevěděli. Bylo třeba
jejich velkolepých válečných výkonů v každé úloze, k níž byli
přibráni od Rusů, a konečně jejich hrdinských činů v Sibiři, aby
si vymohli na světu všechnu důvěru a všechen obdiv, jichž
zasluhují.
Československá armáda má málo jenerálů. Jest to jeden z
příznaků skromnosti, že nespěchá s jich jmenováním. Bude míti
ještě mnoho času později, aby tak učinila. Zatím je celý souhrn
táborů pod velením jednoho důstojníka, pod hodností jenerála,
totiž plukovníka Gibiše, jenž byl rovněž v Sibiři. Plukovník, jenž
má na starosti 40.000 mužů, má mnoho práce a nemohl jsem
ho tudíž žádati, aby mi věnoval čas. Přívětivě mne však odkázal
na dva jiné důstojníky, kteří s ním byli v Sibiři, na kapitána “N” a
kapitána “S”, jak si přejí býti označeni, a ti se velice ochotně
uvolili sděliti se mnou události svého strastného života. Jeden z
nich byl zajat v roce 1915 a druhý na počátku roku 1916. První
byl poslán do různých táborů blízko Omsku a druhý byl
správcem československého tábora v Turkestanu. Oba
dosvědčili nesnáze Čechoslováků v Rusku a jejich přetvoření
ze zajatců v legie bojujících vojínů. “Je to dlouhá historie,”
pravili mi, “ale máte-li chuť poslouchati, rádi vám ji povíme.” Až
příliš se mi chtělo poslouchati. A zde je tedy sdělení kapitána
“N”.
“Studoval jsem pět let na pražském gymnasiu a na universitě.
Poslouchal jsem přednášky professora Masaryka a byl jsem
jedním z jeho obdivovatelů. Myslím ostatně, že druhé vysvítá z
prvého. Byl jsem nadšený Čech a jako náš drahý professor a
učitel, jejž všichni milujeme a zbožňujeme, kojil jsem se
vlasteneckou nadějí, že kteréhos dne uzřím naši vlast volnou a
neodvislou. Stal jsem se učitelem na gymnasiu a dle
rakouského zákona jsem vykonal pouze jednoroční vojenskou
službu jako vysokoškolský student a byl jsem povýšen na
podporučíka, čehož jsem si vážil velmi málo. Bylo to však lepší
než sloužiti jako prostý vojín. Oženil jsem se v červnu 1914,
právě měsíc před počátkem války a neviděl jsem svou ženu od
svého odchodu z Prahy. Válka přišla jako ohromující
překvapení a naplnila nás úzkostí a strašlivými předtuchami.
Věděli jsme, že my Čechoslováci budeme posláni do prvých
řad a bude-li kdo hnán na jatky a obětován, že to budeme jistě
my první. Kdyby se nám byla evropská pevnina propadla pod
nohama a vlny Atlantického oceánu kdyby se byly převalily přes
Alpy, aby nás shltly, bylo by nám to mohlo býti sotva větším
překvapením! Takový byl první dojem, který to učinilo na nás
Čechy v Praze. My jsme neměli nijakého zájmu na konfliktu
mezi Rakouskem a Srbskem a ještě méně příjemný nám byl
spor Rakouska s Ruskem. Právě naopak, naše sympatie byly
všecky, na druhé straně, se Srby a s Rusy. Byli jsme v takovém
postavení, že jsme byli nuceni neúprosnými okolnostmi k boji
za své nejhorší nepřátele, Rakušany a Maďary, proti těm, jež
jsme pokládali za své nejlepší přátele nebo své pokrevence,
totiž proti Rusům a Srbům.
Ve strašlivém vzrušení myšlenkovém mi přišly na mysl
všecky, přednášky našeho drahého professora Masaryka,
předpovídavšího, v jak hrozném postavení se ocitneme
kteréhos dne jako rakouští poddaní. Toto postavení se stalo
mravně a téměř i fysicky nemožným; pouze rakouští a maďarští
tyrani mohli očekávati, že se půjdeme bít za jejich věc. Večer po
vyhlášení mobilisačního nařízení mělo mnoho rodin v Praze
smutnou večeři. A lidé se potichu dorozumívali šeptem a
pohledy. Byloť nebezpečno projevovati na veřejnosti příliš
otevřeně svoje myšlenky. Ve mnohých z nás bylo rozhodnutí,
že budeme-li přinuceni jíti do boje, půjdeme; ale kterýsi den že
tak učiníme “proti” Rakousku a ne “pro” ně.
Pražské děti.
Náležel jsem k proslulému 28. pluku pražskému, jenž byl
znám jako “Pražské děti”. Němci si myslili, dají-li nám toto
jméno, že je za to oslavíme kteréhos dne svými válečnými činy,
ovšem pro Rakousko. My jsme však to jméno přijali s
významem docela jiným. Budeme bojovati jako “Pražské děti”
pouze za naše město a za naši vlast, ale ne za Rakousko. A
nyní se honosíme skutečně, že to byl náš pluk, 28. pluk
pražský, pověstné “Pražské děti”, jenž byl mezi prvními, jestli
ne první, jenž přešel s hudbou a praporem jako jeden muž k
Rusům. Později jsem se velice radoval, když jsem uslyšel, jaký
vztek to vyvolalo ve Vídni. Bylo pro nás ctí, že naše jméno bylo
vyškrtnuto ze seznamu rakouského vojska a že jsme byli stiženi
kletbou Františka Josefa a jeho dvořanů. Takové kletby jsou pro
nás požehnáním. Císař odešel, jeho císařství je v prachu, a my
se vrátíme se svou hudbou a s prapory do Prahy, po velikých
protivenstvích a strádáních, ale s uspokojením a se slávou.
Náš pluk byl jeden z prvních, jež měly jíti do pole. Kráčeli
jsme Prahou, doprovázeni jsouce německým plukem. Každý z
německých vojáků měl bodák nasazený na pušce, když nás
krok za krokem doprovázel. To byl projev důvěry k nám.
Nedůvěřovalo se nám ani chvilku. Ale přes to, že s námi šel
německý pluk, vztýčili jsme svůj vlastní červenobílý český
praporek a německý mladík, jenž jej chtěl vytrhnouti z ruky
vojáka, jenž jej třímal, byl sražen na dlažbu.
Naši příbuzní a známí, naši druhové, doposud nepovolaní a
mladší studenti, s nimiž jsme se znali, nás doprovázeli.
Nezapírám, že slza byla v mnohém oku, když jsme spatřili, jak
někdo smutečně již oděn nám kyne bílým šátečkem. Ženy nás
tak pozdravovaly z oken a balkonů a volaly na nás: “Nechoďte
tam; nebojujte; hoďte jim zbraně pod nohy!” A pohled do okna
nebo na balkon nám pověděl, odkud ta slova přicházela, že to
bylo od našich bratrů a sester, od našich mladých žen nebo
matek. Ale vojáci německého pluku kráčeli odměřeně vedle nás
s nasazenými bodáky. Nerozuměli českým výkřikům, posílaným
nám z oken, a i kdyby byli rozuměli, byla by velela opatrnost,
aby se stavěli, že nerozumějí.
Významná událost.
Bylo to na Ferdinandově třídě, kde německý mladík se
pokusil vytrhnouti našemu vojákovi červenobílý český praporek
z ruky. Kterýsi den, až se vrátím do Prahy, najdu si zase místo,
kde jsme ho srazili na dlažbu, co náš červenobílý praporek hrdě
zase šel s námi. Nebylo by nemístné označiti na vždy to místo
jako symbol našeho rozhodnutí a našich citů, s nimiž šel do
války 28. pluk, “Pražské děti”.
Asi po tříhodinovém pochodu z Prahy byli jsme ubytováni v
barácích. Němečtí vojáci, kteří nás provázeli, snažili se nás
rozveseliti. Činili všecko, aby sobě i nám namluvili, že tato válka
je pouze výletem. Ba jejich blahosklonnost k nám šla i dále a
oni nadhazovali, že třeba vůbec ani nebudeme posláni na
frontu. Náš pluk prý se zde bude pouze cvičit ve zbrani a než
budeme vycvičeni, bude prý možná i po válce. My jsme to
věděli lépe. Nebylo nám třeba říkati, že Rakušané nás pošlou
přímo na frontu, co nejdříve jen budou moci, a že nás pošlou na
tu nejhorší, kterou jen budou moci najíti. Když jsme tak kráčeli,
zpívali jsme si, ale naše národní písně, a v některých z těch
písniček často se vyskytovala slova “volnost” a “Čechy”. Zpívali
jsme tyto písničky nejen cestou po silnici, ale i procházejíce
vesnicemi, a české obyvatelstvo nám rozumělo, když nám
nerozuměli Němci.
Byli jsme drženi tři dny v první vesnici, abychom se tam cvičili
a čekali na rozkazy. Čtvrtého dne přišly rozkazy a najednou
jsme byli vypraveni k odchodu. Večer jsme přišli k železniční
stanici, kde jsme byli naloženi na vlak a odveženi téže noci.
Stále jsme byli doprovázeni německým plukem. Úzkostlivě jsme
se vyptávali, kam to jedeme. Řeklo se, že k řece Sanu. To byly
špatné zprávy. Tak jsme si alespoň myslili. Kdybychom byli
chtěli odhoditi zbraně, byla by bývala fronta podle řeky právě
nejhorším místem. Byli bychom ji museli přeplavati. Mnozí z
nás ani neuměli plovati. Rakušané by to byli zpozorovali a byli
by na nás namířili pušky při pokusu přeplování. Rusové by nám
třeba nebyli porozuměli a byli by na nás stříleli rovněž. Doufali
jsme, že se dostaneme někam do Karpat nebo alespoň na
návrší. Kdybychom byli postaveni na návrší, bylo by mnohem
snadněji dáti Rusům dole nějaké znamení, které by nebylo
zpozorováno rakouským velitelstvím vzadu. Všecky tyto
myšlenky kmitly hlavami některých z nás.
První dělové rány.
Při těchto myšlenkách jsme usnuli. Postupně míjely první
zmatené dojmy z války, jak jsme počali pozorovati. Seděli jsme
tiše ve vlacích, které projížděly semo tamo po celé dny, jakoby
hledaly řeku San. A dostali jsme se k ní až kdysi v září. Když
jsme tam konečně byli, museli jsme rychle zpátky, protože
Rusové zvítězili právě u řeky Sanu a přešli ji na několika
místech. Tím lépe, myslili jsme si. Možná, že se konec konců
ani do boje nedostaneme. Rusové naklepají Rakušanům dříve,
než se jim poštěstí zatáhnouti nás do boje.
Náhle jsme však byli probuzeni z těchto úvah, když jsme
přijeli k vesnici jménem Grembova v Haliči. Bitva zuřila asi o
dvacet kilometrů dále a my jsme zde uslyšeli ponejprve dělové
rány. Vyburcovaly nás ze spánku mohutným nárazem a my
jsme vytřeštily na sebe oči. Bylo to asi kolem 10. září 1914.
Nevzpomínám si přesně na den. Ale každou hodinu se rachot
děl stával mohutnějším a přicházel, jak se zdálo, k nám, jako
blížící se bouře. Uvědomili jsme si, co je to býti konec konců
pouze zálohovým vojskem. Náš pluk byl záložním plukem a
ostatní měly zadržeti první náraz bitvy. Což ale budou-li ostatní
poraženy a dostaneme-li my náhle rozkazy?
Tyto úvahy se teď zdají směšnými, ale tak uvažovali nutně
vojáci, kteří doposud nebyli v bitvě. Než jsme však domyslili,
dostali jsme rozkazy jíti ku předu. Šli jsme celou noc a ráno
jsme dospěli k vesnici, zvané Nisko, do níž Rusové již vnikli.
Měli jsme po obou stranách dva rakouské pluky z Lince, totiž
14. a 58. a také honvédský pluk. Zaujali jsme postavení, a bylo
nám nařízeno vykopati zákopy; ale než jsme tak učinili, přišel
rozkaz ustoupiti. Dověděli jsme se, že dva české prapory přešly
k Rusům. “Ti měli štěstí!” pomyslili jsme si. My, jsouce zálohou
a stojíce za skutečnou bitevní čarou, jsme neměli možnosti
následovati jich příkladu.
Celý měsíc září uplynul v ústupu. Rusové zvítězili v každé
bitvě. Byli jsme přesunováni s místa na místo a viděli jsme
prchající venkovany a vesničany, kteří utíkali většinou směrem
k Moravě. Pozorovali jsme se zadostučiněním, že důstojníci
německých pluků se k nám chovali slušně. Nebyli tak drzí jako
v prvních dnech a jakými se zase později stali, jak mi bylo
praveno. Setkal jsem se tehdy s mnohými rakouskými
důstojníky, kteří již byli zoufalí. Mluvili bez obalu o válce, že je
prohrána a že Rakousku nezbývá nic jiného než prositi při první
příležitosti o mír.
Právě v tom poměru, jak Rakušané a Maďaři smutněli, my
jsme se rozveselovali. Nelitovali jsme nikterak, že Rakousko-
Uhersko jest poraženo. Hovořili jsme o tom mezi sebou v
táboře za večerů a smáli jsme se tomu. Náš obdiv k Rusku
vzrůstal ohromně. Netušili jsme ani dost málo strašlivé to
zklamání, které nám chystalo a zbožňovali jsme v těch dnech
všecko ruské. Velkokníže Mikuláš mnoho slíbil Polákům, věděli
jsme o tom a doplnil to poslav i nám po ruských letcích četné
vzkazy plné naděje a útěchy. Lístky tyto, spouštěné shora
ruskými létadly, byly pečlivě sledovány našimi muži a sbírány,
když se Němci nedívali. Vojáci je skrývali za ňadry jako
posvátné věci. Večer jsme sedávali spolu v zákopech, když
Rakušáci nebyli již vzhůru. Naši vojáci pak vyndavali lístečky z
plášťů a četli je. A my jsme jim vykládali o nich v každém
ohledu a cítili jsme neskonalou vděčnost k Rusku. V našich
duších mělo Rusko božské poslání - přivoditi osvobození
všech Slovanů. Upřímně jsme věřili všem těm slibům. Rozhodli
jsme se přispěti také dle svých sil k jejich uskutečnění. A naší
největší touhou bylo, aby se nám naskytla příležitost přejíti k
Rusům.
Chladné přijetí u Poláků.
Naše ústupová linie nás vedla postupně ke Krakovu.
Procházejíce tímto městem nepohodli jsme se s polským
jedním plukem. Poprvé jsme tehdy přišli do styku s Poláky a již
z nich na nás začišel chlad. Naši vojáci, myslící pouze na
slovanské bratrství, představovali si asi, že by se dala snad s
Poláky navázati společná akce. “Odhoďme zbraně!” pravili.
“Nač máme bojovati pro Rakušáky?” Takové narážky asi učinili.
Myslím, že naši vojáci by byli tehdy bývali hotovi jíti i dále toho
dne, kdyby byli Poláci projevili nejmenší ochotu. Ale Poláci
naproti tomu se na nás podívali úkosem. Začali dokonce
vyhrožovati a padlo slovo “zrádce”. Nejprve jsme to nemohli
pochopiti. Později jsme však chápali. Poláci nebyli tak nadšeni
vzkazy velkoknížete Mikuláše, jak jsme byli my. Naopak, mnozí
z nich krutě nenáviděli Rusy. Bylo to vlivem Poláků z Ruska,
jejichž jediným ideálem bylo obdržeti nezávislost na Rusku.
Proto byli ochotni bojovati pro věc Rakouska. A Rakousko jim
stále chytře namlouvalo, že bojuje za jejich svobodu.
Koncem 15. listopadu jsme se hnuli od Krakova. V té době
jsme tušili, že budeme vážně zapleteni do boje. Přišli jsme do
vesnice, nazvané Volki Piotrkov a celé dny jsme byli těžce
ostřelováni, ačkoliv jsme byli rozestaveni v zadním voji jako
záloha. Jednoho dne, kolem 20. listopadu jsem byl v nemocnici
pro záložní vojsko s jiným českým důstojníkem a dvěma lékaři z
Prahy a s několika vojáky. V tom padl ruský granát do velikého
pokoje, kde jsme byli pohromadě a zabil nebo těžce poranil
všecky, mimo mne. Byl jsem sice docela omráčen a ležel jsem
chvíli v bezvědomí, ale když mne zvedli, přišel jsem zase k
sobě a shledal jsem, že se mi docela nic nestalo. Avšak všichni
moji drazí soudruhové byli buď mrtvi neb umírali. To byly naše
první příhody.
Ruské dělostřelectvo bylo v těchto prvních měsících války
výtečné a předčilo dělostřelectvo rakouské. Rusové nabyli
většiny svých úspěchů svým dělostřelectvem a pěchota činila
poměrně málo útoků. Často jsme se divili, proč nás Rusové
rychleji nezatlačovali, když jsme stále ustupovali a když by silný
útok pěchoty byl úplně rozbil vojsko rakouské.
Kýžená příležitost.
Zase jsme ustupovali – ke Krakovu a 28. listopadu jsme byli
vsazeni do vlaku, a dověděli jsme se, že náš nejbližší cíl cesty
byl v Karpatech. Veliká bitva u Limanova započala a my jsme
byli pobízeni, abychom jako záloha uhájili výhody, jichž
Rakušané nabyli hned na počátku. Byl to první úspěch, kterého
se Rakušané domohli. - Napadli Rusy s boku a ustoupili na
krátkou vzdálenost k místu jménem Bochňa. Zde právě se
dostal náš pluk poprvé do skutečné bitevní čáry, která se v
nejbližších šesti dnech vyvinula v pravé peklo. Naše příležitost
přišla nakonec!
Bylo to 8. prosince. Náš pluk byl rozvinut právě v bitevní čáře
a bylo mu umožněno držeti jeden kopec ať tak neb onak. Jak
obyčejně byli jsme tam ovšem obklopeni rakouskými oddíly.
Naše postavení bylo uprostřed mezi třemi kopci. Na kopci po
pravé naší straně byl 27. rakouský pluk, na kopci po levé straně
byl 59. rakouský pluk. Kopec, na němž jsme stáli my, byl o něco
pošinut ku předu. Našemu pluku velel Rakušan, plukovník
Marten, jenž byl se svým štábem asi 800 yardů za našimi
zákopy. Jelikož jsem stál na vrcholu kopce, mohl jsem snadno
pozorovati celou bitvu. Mohl jsem do jedné spočítati ruské
strojní pušky na návrší naproti nám a viděl jsem zřetelně
rozdělení setnin a úseků. Zuřivý boj se odehrával po naší pravé
i levé straně mezi Rakušany a Rusy.
Naproti nám se dálo něco podivuhodného. Rusové byli úplně
klidni, ani jediný granát nedopadl na náš kopec, ani jediná kulka
nebyla po nás vystřelena z pušky. Viděl jsem však zuřivý útok
bodáky, podniknutý Rusy proti 27. rakouskému pluku po naší
pravici. Podobný útok byl činěn proti 59. rakouskému pluku po
levé straně. Je dlužno doznati, že Rakušané bojovali zprvu
dobře. Ale Rusové nabývali vytrvale půdy; postupně zabírali
zákop za zákopem a co jsem tak pozoroval bitvu, viděl jsem, že
Rusové přešli naší vlastní linii jak po pravé, tak po levé straně.
Nedali jsme ani ránu. Uprostřed tohoto zuřivého boje byla
naše posice dokonalou oasou klidu. Pochybuji, že by byl náš
plukovník za námi o tom věděl. Možná, že si myslil, že
bojujeme jak lvi. Bylo-li tomu tak, pak by nám byl asi dal
svědectví náramné hrdinnosti, když viděl, že Rusové zatlačili
jak 27. pluk po pravici, tak 59. po levici a my jsme stále drželi
své postavení. Plukovník a jeho štáb byli již v nebezpečí. Oba
pluky pak byly rozbity a dávaly se na ústup. Bylo na čase něco
učiniti a plukovník nám poslal rozkaz, abychom ustoupili.
Přeběhnutí k Rusům.
Neodpověděli jsme. Rozkaz dosud neproniknul do zákopů.
Postačil pokyn našim lidem, aby klidně zůstali ležeti, kde byli.
Rusové již rozvážně vyšli ze svých zákopů naproti a šli naproti
nám. Tato chvíle byla kritická. Porozuměli nám? Bezpečně jsem
cítil, že porozuměli, ale v posledním okamžiku několik našich
lidí pozbylo vlády nad svými nervy. Viděl jsem, že asi deset jich
se sebralo a uteklo. Všichni ostatní zůstali, kde byli, mezi nimi
čtyři čeští poručíci.
Sotvaže Rusové přišli k pokraji našich zákopů, naši lidé
vylezli. Ti, kdo ještě drželi pušku v ruce, odhodili ji. “Jsme Češi,”
křičeli utíkajíce, aby se dostali za Rusy, a nic je teď nemohlo
zadržeti. Náš nejpříkladnější oddíl byla kapela, která se držela
pospolu a jejíž každý muž svíral svůj hudební nástroj jako
jediné, co se mělo zachrániti. Rusové nám ukázali směr, jímž
se máme dáti a naši lidé netratili času, aby se dostali na protější
kopec. Sotva k němu doběhli první přeběhlíci, nastala změna.
Rakouští dělostřelci zpozorovali rozruch v našem pluku. Celý
pluk, vzdávající se se svou hudbou i s praporem, nemohl přejíti
nepozorován. V okamžiku zahájila palbu na naše lidi děla 27. a
59. pluku, zůstavší dosud v postavení po naší pravé a levé
straně. Ale bylo již příliš pozdě!
Pluk se dostal šťastně na protější kopec a mužstvo zářilo.
Bylo to pro ně příliš veliké štěstí. Mimovolně zazněla národní
píseň, náš vlastní prapor zavlál nad malou skupinou vojáků a
naše kapela povstala a zahrála naši hymnu, ubírajíc se
pochodem dále do ruských řad. Když jsme přecházeli, pohlíželi
na nás Rusové s úžasem; hned se rozhlásilo, že jsme Češi a
několik Rusů nás jásavě pozdravilo. “Pražské děti” vykonaly
svou povinnost. Pouze deset jich bylo věrolomných a těch nám
bylo líto. Ostatní byli v bezpečí. Nebylo maličkostí ovládnouti
nervy; nebylo snadno ani pro vojáka, aby nespustil s očí svého
důstojníka, ani pro důstojníka, aby nespustil s očí vojáka
uprostřed jedné z nejzuřivějších bitev. Vydržeti takové napětí
třebas jen půl hodiny a zůstati pevným a nečinným uprostřed
divého ryku, bylo činem vzácné statečnosti a sebevlády, a když
bylo po nejtěžší zkoušce a naše nervy povolily, bylo první
úlevou dáti se do zpěvu a dokázati si takto, že jsme “volni”,
třeba že jsme zajatci.
II.
Váleční zajatci.
V Miláně, 26. března.
Na to mi vypravoval kapitán “N” o příhodách a
dobrodružstvích, které zažili on a jeho pluk po svém zajetí.
Nadšení, s nímž se vzdali, bylo potom podrobeno těžké
zkoušce, když přes to, že byli Češi a Slované, kteří toužili po
tom, aby mohli bojovati pro samostatnost, bylo s nimi
zacházeno jako s obyčejnými válečnými zajatci. Osud jejich byl
týž jako osud ostatních, Němců a Maďarů a byli určeni pro
vzdálené zajatecké tábory ve východním Rusku anebo v Sibiři.
Tak se dálo všem Čechům, kteří byli zajati v prvních dnech
války. Byli umístěni, často přes svůj rozhořčený odpor, v týchž
vozech, ve kterých Maďaři a Rakušané. Byli převáženi dny a
týdny ve vlacích, které se pomalu plížily, zdánlivě bez určitého
cíle, nejprve Kijevem, pak severní Ukrajinou, do Kursku, Permu,
Penzy a Syzranu. Do stanic, kam by byli mohli přijeti za
čtyřiadvacet hodin, přijížděli až za čtyřiadvacet dní. A to se stále
ještě tyto líné zajatecké vlaky plazily dále, Uralskými končinami
a do Sibiře, kde bylo první veliké středisko zajatecké Omsk.
Jiné vlaky, jako na příklad ten, v němž cestoval kapitán “S”,
odbočily, přejevše Povolží, a vyložily zajatce po případě v
Samarkandě nebo někde jinde v Turkestaně po tří- neb
čtyřměsíčním putování. Z těchto stanic byli pak zajatci někdy
dopraveni ještě dále do neznámých krajů sibiřských, a byli
vyloženi v táborech, jejichž jména nikdy před tím nebyla
slýchána v Evropě.
Často než zajatci dospěli do konečné stanice, přišli Rusové k
poznání, že je rozdíl mezi Čechoslováky a jinými zajatci. Byli
nuceni odděliti je od Maďarů nebo Rakušanů, Rusínů nebo
Poláků. Jeden z takových vlaků stane na sibiřské stanici. Dva
zajatci se vyhrnou z vozu, bijíce se, šťouchajíce se, cloumajíce
sebou a kopajíce se. Roztrhneme je od sebe pomlácené a
krvácející. Rusové si nevšímají, co se děje, ale nejstarší
rakouský důstojník, jenž má jaksi dozor a dobrovolně zastává
velitele, zakročí. Oba zajatci jsou poručíci rakousko-uherské
armády, jeden Čech, druhý rakouský Němec. Rakušák neustále
urážel Rusy, kdekoliv je viděl a na stanici jim nadával psů a
hovad.
Následek toho byla rvačka mezi ním a Čechem, jenž nemohl
snésti, že se Rusům nadává. Rakouský nejstarší setník přísně
napomenul Čecha a vyndal tužku, aby si zapsal zprávu. “Udám
vás, až se vrátíme,” pravil škrobeně. “Udávejte, jak chcete,”
pravil malý český poručík. “Jsme teď v Sibiři a bude-li ještě
někdo znovu nadávati Rusům, sbiji ho právě tak, jako jsem sbil
tohoto.” Konečně Rusové zakročí. Výjevy podobné tomuto se
přiházely příliš často a Čechové byli dáváni do zvláštních vozů
nebo do zvláštních vlaků, aby se zabránilo sporům, které jinak
povstávaly mezi nimi a Maďary nebo Rakušáky.”
Po sběhnutí.
Kapitán “N” pokračoval následovně ve svém vypravování:
“Jakmile jsme byli asi 500 yardů s druhé strany ruského
pahorku, byli jsme zachráněni, Rusové nám dávali znamení,
abychom šli k nejbližší vesnici, vzdálené odtud asi míli nebo
dvě. Šlapali jsme vesele, někteří po silnici a druzí lesem.
Někteří z našich vojáků byli na neštěstí raněni šrapnely, když
po nás Rakušáci stříleli z děl. Podpírali jsme je, nebo jsme je
nesli. Přišedše do vesnice, shledali jsme, že tam byl velitel
divise. Zatím jsme ho neviděli, a bylo nám řečeno, abychom
zůstali do večera, kde jsme. Naše sběhnutí se událo kolem
poledne. Pojedli jsme ze zásob, které jsme měli při sobě a něco
jsme dostali od Rusů. Pokusili jsme se domluviti se s Rusy a
vyložiti jim, že jsme se vzdali dobrovolně, ale nebylo nám to nic
platno: oni nerozumněli česky, a my jsme neuměli rusky. Veliká
část Rakušáků od 27. a 59. pluku se přihnala rovněž do
vesnice. Někteří ruští důstojníci však přece asi porozuměli,
neboť přišel rozkaz, abychom byli odděleni od Rakušáků.
Do večera se všecko hladce urovnalo. Naskytlo se nám
pohovořiti s několika českými dobrovolníky v ruské armádě,
kteří nás vřele uvítali a nazývali nás bratry. Ruský plukovník pak
přišel a hovořil s námi velmi přívětivě. Byl to jemný, milý, starý
pán, takže jsme si ho najednou oblíbili. Nechal si nás důstojníky
ve vesnici přes noc a pravil, že nás pošle zítra ráno do hlavního
stanu jenerála Radka Dimitrijeva. Vzdali jsme se tedy jenerálu
Radkovi, bulharskému vlastenci. Těšilo nás, že budeme míti
příležitost s ním se setkati. Jeden bosenský Srb, jenž byl u nás
podporučíkem, přidal se k nám rovněž a ten se uměl dohovořiti
s Rusy. Bitva zuřila dosud velmi blízko, ale my jsme té noci
usnuli náramně klidně. Nebylo sice ještě pro nás po válce, ale
bylo navždy po službě pod nenáviděným Rakouskem. Nebyloť
ani znímky o tom, že bychom se kdy do ní vrátili.
Mezi ruskými důstojníky.
Spali jsme zdravě, mnozí z nás snad poprvé v této válce, a
zdály se nám příjemné sny. Všichni byli ráno vesele naladěni a
naše hudba zahrála opět naši hymnu na žádost samého
plukovníka. Ten šel dokonce tak daleko ve své laskavosti, že
nám dal i povoz, v němž jsme se měli svézti do hlavního stanu
jenerála Radka Dimitrijeva, vzdáleného odtud asi třicet
kilometrů v krásném starém hradě okocimském. Dostali jsme
oběd ve veliké síni hradní s ruskými důstojníky, kteří se k nám
chovali všichni velice laskavě a jako bratři.
Odpoledne jsme byli dotazováni na vojenské zprávy. Pověděli
jsme dopodrobna všecko, co jsme věděli o složení a rozdělení
rakouské armády. Myslím, že mnohé podrobnosti byly ku
prospěchu a my jsme je podali rádi. Jenerál Radko Dimitrijev,
jenž té chvíle přijel, přišel k nám a pozdravil nás. Velice byl rád,
že vidí Čechy, a tlumočník mu řekl, že jsme se vzdali
dobrovolně a že jsme přáteli.
Pak jsme byli posláni pěšky do vsi Dembice, ležící vedle
hradu. Příštího rána jsme byli seřaděni a měli jsme jíti kus cesty
pěšky. Jeden rakouský důstojník, jenž viděl, že den před tím
nám Čechům byl dán povoz, tvrdošíjně se vzpíral, že pěšky
nepůjde. Vytrvale žádal povoz. Konečně přišel k němu kozácký
podporučík a dal mu několik ran knutou. Hned změnil Rakušák
své mínění a rychle se vydal na cestu.
Vlak nás pak vezl kolem Přemyšlu, jenž byl tehdy obléhán a
po celý den jsme slyšeli veliká ruská děla. Večer přijel náš vlak
do Lvova a téže noci jsme přejeli haličskou hranici. Ráno jsme
přijeli do Voločisky na ruské půdě. Za dva dny na to jsme byli v
Kijevě. Cestou na nás učinilo hluboký dojem vše, co jsme viděli
z ohromných záloh ruské armády. Tyto reservy se zdály býti
nevyčerpatelnými a mezi všemi stanicemi byly tábory, v nichž
jsme viděli cvičiti nováčky. Učinil jsem si veliký pojem o
ohromných pramenech mužstva, jež mělo Rusko, jak se zdálo,
a jejich výzbroj zdála se býti rovněž dokonalou. Hovořili jsme o
tom mezi sebou a vzpomínali jsme si na pohrdavé poznámky,
které často činili o Rusku Rakušáci. Tehdy jsme měli za to, že
Rusko je obrovská říše s nevyčerpatelnou silou a prameny. Byli
jsme hrdi, že jsme Slované a hrdi při pomyšlení, že budoucnost
naší malé slovanské země bude jistě dobře uhájena našimi
velikými slovanskými bratry – Rusy.”
Vypravování kapitána “S”.
Teď si přál vyprávěti mi své příběhy kapitán “S” až k jeho
vzdání se. Je třeba pověděti je zároveň, protože se úplně liší od
příběhů kapitána “N” a ukazují, jak Čechové, i když byli vřaděni
do rakušáckých pluků a ponecháni sami sobě, nikdy si
nenechali ujíti příležitost, sběhnouti od rakouského vojska.
“Já jsem zase bojoval a bojoval celých sedm měsíců. Po celé
týdny jsem býval den co den v nějaké bitvě nebo šarvátce! Já
jsem nebyl vřaděn do pluku českého, jako můj přítel, kapitán N .
. ., ale do 9. pluku rakouského. Byl jsem ze začátku pouze
podporučíkem, pak poručíkem, ale vždy velitelem setniny a
několikrát i praporu. Rakušany jsem měl nad sebou, pod sebou
i kolem sebe. Každý můj pohyb byl po osm měsíců ve dne, v
noci sledován jejich bdělým zrakem. Neměl jsem si co vybrat.
Ale bojoval jsem bídně. Chodil jsem poslední do každé bitvy.
Chránil jsem život. Každou chvíli jsem byl připraven, že o něj
přijdu. Ale mužstvo mé setniny bylo na tom právě tak. Ani
nevím, kolikrát mé setniny byly smeteny, čtyřikrát nebo pětkrát
jsem se vrátil pouze s půl tuctem mužů. Ale zase byly mé
setniny doplněny a pak jsme šli zase na porážku jako dříve.
Divím se, že jsem posud živ. Dvakrát jsem byl zajat a dvakrát
se Rakušanům poštěstilo znovu mne dostati zpět. Ale po třetí
jsem konečně upláchnul šťastně.
Zanechal jsem v Praze mladou ženu s tříměsíčním děťátkem.
Neměl jsem ani kdy napsati poslední vůli. Musel jsem ve
spěchu odejíti hned první den. Doplňovací stanice mého pluku
byla ve Stryji, mezi Přemyšlem a Stanislavovem, v Haliči.
Rakouská setnina sestává v době míru z osmdesáti mužů.
Když jsem k ní přišel na stanici, byl její počet 240 mužů. Hned
mi bylo svěřeno velení jedné setniny. Nebyloť s dostatek
důstojnictva. Šest dní jsme cvičili ve Stryji a pak jsme byli
posláni na kvap do Přemyšlu. Doufal jsem, že tam Rusové brzy
přijdou. Rakušané měli již ohromný strach. Bylo to sice teprve v
srpnu, ale Rusové začínali vnikati do Haliče.
Odešli jsme 12. srpna z Přemyšlu do Jaroslavi a Sieňavy. Šli
jsme čtrnáct dní bez zastávky, jdouce asi dvacet až třicet
kilometrů denně. Za námi bylo naše vojenské vozatajstvo s
jízdou v čele a s dělostřelectvem vzadu. 26. srpna jsme měli
první potyčku. Ani to neříkám rád, že Rakušané zvítězili. Velel
jsem setnině Rusínů. Myslil jsem si, že jsou přáteli Rusů. Ale
zmýlil jsem se. Bojovali proti nim jak čerti, lépe než Rakušané.
Srážka trvala od časného rána až do páté hodiny odpoledne.
Třídenní boj.
Dostali jsme rozkaz přejíti hned k útoku. Rusové měli zákopy
my nic. Mé mužstvo útočilo bodákem. Rusové ustoupili a my
jsme je pronásledovali. A teď se bojovalo od postavení k
postavení. K večeru byly obě strany pořádně unaveny.
Odpočívaly jakoby po obapolné dohodě. Tyto srážky tvořily část
první veliké bitvy, která se šířila do daleka až k Lublinu.
Rakouský polní maršálek Dankl velel našemu vojsku. Rusové
bojovali pod jenerálem Ivanovem, jenž velel jihozápadní
armádě. Několik dní jsme měli vrch. Bojovali jsme úporně tři
dny až jsme se dostali do vesnice Travniki.
Pak nastal náhlý, drtivý obrat. Rusové si s námi pouze hráli.
Třetího dne učinili hromadný útok, jenž nás prostě rozdrtil.
Tehdy jsem viděl naposledy čtyři pětiny své setniny rusínských
ďáblů. A dobře jim tak! Nelitoval jsem jich. Nelitoval jsem ani
sebe. Naše rozbitá armáda ustoupila. Nebylo již ani úseků, ani
setnin. Všecko bylo v divé směsici a v nepořádku. Nechali jsme
nepříteli ohromné množství pušek, strojních pušek, střeliva a
dělostřelectva. Následujících deset dní jsme prchali v největším
neladu a zastavili jsme se teprve u spásonosného břehu řeky
Sanu.
Má setnina byla z části doplněna. K řece Sanu byly poslány
zálohy. Dostal jsem rozkaz hájiti předmostí. Zákopníci pro nás
připravili zákopy. Byly to bídné, malé pelechy, hluboké pouze 2
stopy. A při tom se nám říkalo, že máme silné postavení. Měli
jsme je udržeti tři měsíce. Když pak přišli Rusové, neudrželi
jsme je ani tři hodiny. Jakmile na nás zahoukla jejich děla, bylo
po všem. Nic jim nemohlo odolati. Přešli jsme po mostě k
vesnici Kreszovu. Mělo se za to, že tam budeme klásti veliký
odpor. Ale Rusové nám byli v patách. Poslední naši lidé ještě
nepřeběhli přes most, když na něm již byli první Rusové. Hrnuli
se na něj netušíce nebezpečí . . .
Most byl podminován a pak jsem spatřil jedno z
nejstrašnějších divadel války – celý most letící do vzduchu s
nesčetnými lidskými bytostmi, jež byly na něm. Zavřel jsem oči
v tom zmatku. Elektrická jiskra zapálila deset min zároveň.
Země se zachvěla a nebe zazářilo rudě při slunečním světle.
Rakušané a Rusové, koně a děla, všechno vyletělo do povětří.
Stálý útěk.
Kopali jsme šíleně zákopy na ochranu života. Ale Rusové se
hned dostali přes ně. Nevíme, jak to dělali, ale byli nám v boku,
než jsme si zákopy s polovice vyhrabali. Neměli jsme pokoje
dvacet dní. Každý den nové postavení a každý den nový
zmatený útěk. Bojovali jsme a ustupovali, pozbývali jsme
mužstva, zásob a materiálu na každém místě, kde jsme stanuli,
až jsme se dostali do Tarnova. Proč nás Rusové nesledovali až
tam a nedali nám poslední ránu v Tarnově 26. září, tomu jsme
se náramně divili. Byli by nás tehdy mohli sebrati do uzlíčku.
Nic z nás nezbylo. Má setnina sestávala z jedenácti mužů.
Trochu jsme si odpočinuli v Tarnově, kam jsme dospěli 26. září,
a začali jsme bojovati znovu až 5. října. Náš pluk dostal posilu
1000 mužů. Podobné posily byly poslány také jiným plukům k
doplnění.
Má setnina byla znovu doplněna Rusíny. Velel jsem jim po
Německu. Ale byl bych mohl právě tak nevelet. Oni nerozuměli
česky a já jsem neuměl rusínsky. To nevadilo. V rakouské
armádě platil přísný rozkaz, že pouze němčina je armádní řečí.
Já jsem dal povel a jejich věcí bylo porozuměti a poslechnouti.
5. října jsme dostali rozkaz postupovati. To znamenalo, dostati
se znovu do tuhého. Šli jsme šest dní, až do 11. října. V té době
nebylo alespoň bojů. Byli jsme ovšem dosti blízko, abychom
slyšeli po celou tu dobu děla. Po celé délce linie to dosud
houkalo. Dospěli jsme znovu k řece Sanu, k starému známému.
11. října jsme prošli Mielcem a náš rozkaz zněl zabrati
postavení u řeky ve vesnici jménem Svoly, nějaké čtyři
kilometry severovýchodně od Niska. Doslechl jsem se, že 28.
pražský pluk je umístěn v Nisku. Toužil jsem setkati se s
několika krajany a pověděti jim, jak jsem se doposud měl. Za
dva měsíce jsem se setkal sotva s jedním Čechem.
První rozkaz, který jsme dostali od svého plukovníka, byl –
přejíti řeku. Bylo velmi snadno dáti takový rozkaz z jeho
pohodlného krytu vzdáleného asi míli za námi. Mému mužstvu
se tento úkol nezamlouval. Noví Rusíni, kteří byli vřaděni do
setniny u Tarnova, nebyli takoví, jako ti ubožáci, které jsem měl
dříve. Tito se nehnali tak do boje. Neměl jsem jim to za zlé!
Žádní vojáci z nových oddílů, které jsme dostali od té doby,
nebojovali tak dobře, jako bojovali oni v prvních dnech. Duch
celé rakouské armády poklesnul. Všecky naše pluky měly
rozkazy přejíti řeku a byly činěny zdánlivé pokusy. Rusové na
druhé straně nás pokaždé rychle zdrželi, když se naše mužstvo
přiblížilo k řece. Ostřelovali nás také pořádně a tak jediné, co
jsme mohli učiniti, bylo schovati se. Naši štábní důstojníci byli
již netrpělivi.